Zpět      Program        Videa      Fotografie    

Školnímu výletu jako vždy předcházela spousta hodin strávených na internetu vyhledáváním informací a mailováním s nadací v Madridu, cestovní kanceláří v Německu a s různými kulturními institucemi na Tenerife. Bylo to vyčerpávající, došlo i k nějakým nedorozuměním, ale nakonec se nám jakožto vzdělávací organizaci povedlo vyjednat docela slušné slevy.

Jednou třeba budu mít vnučku a ta se mě zeptá: Babičko, co je to globalizace? A já jí odpovím: Víš, Zuzanko, globalizace, to je, když skupina Čechů a dva Španělé (kteří jsou zároveň i Češi a Britové) pod ochranou španělské nadace letí z Vídně na Tenerife s německou cestovní kanceláří.

Sobota 9.2.

Takhle luxusní odjezd na dovolenou jsme ještě nikdy neměli. V 6.30 ráno zastavil autobus přímo před naším domem, nastoupili jsme a jeli vyzvednout zbytek výpravy k nadaci do Vracova a to vše za mírný poplatek 500 Kč za obě cesty. Tohle zařídila Renáta, čímž nám všem vyřešila problém, jak se dostat na letiště. Během cesty se nám o občerstvení postarala cateringová firma Jana Smištíková, která je u nás na nadaci známá pod pseudonymem Juana la Loca. Podotýkám, že tuto přezdívku získala, protože se tak říkalo jedné španělské královně a ne proto, že by byla šílená, tedy Jana…  A pokud, tak jen v tom nejlepším slova smyslu, že nezkazí žádnou legraci. Juana nám vyřešila otázku stravování. Začínáme už večeří nebo až snídaní? Začínali jsme už snídaní. Podávaly se domácí koláčky.

Na letišti jsme byli tak, jak to má být – dvě hodiny předem. Ještě před pár lety bychom se tam nudili a měli bychom spoustu času na procházení duty free obchodů a zkoušení parfémů. Dnes však kvůli nesmyslným „bezpečnostním opatřením“ se z létání stala nervy drásající záležitost a ty dvě hodiny stačí jen tak tak. Nejdřív vcelku trpělivě stojíme frontu na registraci. Igor jako vždy zcela jistě ví, že naše fronta je ta nejpomalejší a u kterékoli jiné už bychom byli dávno odbaveni. Na tyto řeči už jsem zvyklá, nemohou mě nijak rozhodit, a kdyby je snad náhodou nevyslovil, asi by mi něco chybělo. To, co se stalo o pár minut později, mě však rozhodilo naprosto spolehlivě. Anitě odmítli vydat letenku. Jmenuje se totiž celým svým úplným a dlouhým jménem Ana Gonzalez Koritschoner a počítačový skřítek se postaral o to, aby byla její dvě příjmení napsaná dohromady. Je nutné jít k jiné přepážce, dát to do pořádku a zase se vrátit k registraci. Tak to máme první zádrhel a ještě jsme ani neodletěli. Poněkud to pokazilo zahajovací přípitek višňovkou, kterou opět dodala Jana. Ještě že ji máme. (Tím myslím Janu, no ale tu višňovku vlastně taky. Nechtěla bych teď být úplně střízlivá.)

Následuje kontrola pasová a „bezpečnostní“. Před ní je nutno zbavit se všech tekutin. Vypila jsem naráz přes půl litru vody, protože vím, že nám na palubě moc napít nedají. Vyskládáváme všechny naše věci na pás a je nám zcela jasné, že jsme všichni zločinci a patříme za mříže. Největší zločinec z  rodiny je naše babi. Zřízenec identifikoval v jejím batohu jakousi podezřelou tekutinu. Babička má alergii a svědí ji oči a pomáhá jí  proti tomu tato vodička. Měla strach, že by se jí to v kufru vylilo a nevěděla, že takto podstupuje mnohem větší riziko, že jí to někdo vylije. Úředník byl naštěstí blahosklonný a slitoval se nad pomatenou stařenkou. Bylo to od něho velmi nezodpovědné a značně tím ohrozil bezpečnost posádky, pasažérů a celého letadla. Bába se pak prostřílela do kokpitu, vylila studenou tekutinu pilotovi za krk. Ten hrůzou vykřikl, ztratil kontrolu nad řízením a letadlo vykolejilo.

Boltnarovi  při tom zmatku na „security“ zase málem přišli o notebook. Naštěstí si brzy uvědomili, že obal je prázdný a Josef se pro něj vrátil. Musel pak znovu projít rentgenem, protože se nějakým neznámým způsobem dostal zase za něj. Vnucuje se otázka: Jak je to možné? A druhá: Když to jde jedním směrem, nejde to náhodou i druhým?

Letěli jsme s Niki Laudou. Letadlo bylo dlouhé jak Bzenec. Nevěřila jsem, že to může vzlétnout, ale stalo se. Po tom všem jsem zcela vyřízená dopadla na sedadlo a ty morbidní řeči z obrazovky přede mnou o tom, jak se zachovat, až letadlo spadne mi ve srovnání s tím, co jsme právě prožili, nepřipadaly už vůbec strašidelné. Pět hodin letu není žádné peříčko, ale já jsem to více méně prospala. K vědomí jsem se probrala jenom na jídlo, což byl holý nerozum, protože kdybych ho jedla ve stavu nevědomí, vyhnula bych se konfrontaci s jeho chutí.

Na Kanárských ostrovech je o hodinu méně než u nás. Mě by to maximálně vyhovovalo, ale rozhodla jsem se hodinky nepřetáčet, protože bych si pak doma jen těžko zvykala zpátky.

Na letišti nás čekal delegát CK. Řidiče poslal pro auta a nás vzal k autobusu. Cestou k autobusu (asi 30 metrů) se stihlo pár lidí ztratit a zase najít. Do hotelu jsme přijeli dříve než řidiči aut, což mě potěšilo, protože to byla moje první a skoro jediná příležitost něco vyřídit. Na recepci měl službu takový sympatický chlapík, který byl nucený oznámit mi nepříjemnou zprávu: Hotel je plně obsazený, nemají dost dvoulůžkových pokojů, takže dvě dvojice musí být ve čtyřlůžkovém. Co se dalo dělat, museli jsme to být my. Jako kompenzaci nám nabídl místo polopenze all inclusive. To nám není k ničemu. Vysvětlila jsem mu, jaký máme nabitý program a že se na oběd nikdy nedostaneme. Ale ne, k něčemu vám to je, můžete večer popíjet u baru a místo oběda si vzít balíčky. Vysvětlil a rozšířil nabídku all inclusive na celou skupinu. To už se nedalo odmítnout.

Ještě jsem nevěnovala pozornost jednomu kurióznímu faktu. Je únor. U nás mrzne a sněží. Vyjížděli jsme v zimních bundách, ale tady je to na tričko. Teplota je kolem 23 stupňů. V popisu hotelu stojí, že tu mají sezónní bazén. „Je v bazénu voda?“ Zeptala jsem se recepčního, protože jsme se před chvílí na toto téma bavily s Janou Gasparovou. Recepčního moje otázka velmi pobavila a ujistil mě, že je tam dost vody. Igor s Ondrou a mnozí další tam ještě téhož dne skočili. Já jsem se nemohla zbavit tíhy zodpovědnosti a snažila jsem se zprovoznit mobily, které nám obstaral Guillermo. Marně. Nepovedlo se to ani mně, ani Andrésovi, ani recepčním, ani prodavačům ve specializované prodejně s mobilními telefony. Andrés mi pak půjčil svůj mobil, což mi pomáhalo psychicky, ale jen do té chvíle, než jsme ho potřebovali použít a zjistili, že je zablokovaný PINem, který nám neřekl.

Pokoj, kde nás ubytovali, byl prostorný a skládal se z předsíně, dvou ložnic, koupelny a plně vybavené kuchyně. V ledničce měli pro nás nachystáno dokonce i nějaké pití.

Neděle 10.2.

Všechna naše auta byla bílá. S parkováním před hotelem to bylo, pravda, trochu komplikovanější, ale zaparkovat se nakonec vždycky všem nějak povedlo. Odjížděli jsme v 8.00 od hotelu a čekala nás dobrodružná jízda serpentinami dramatickou krajinou. My jsme byli jediní, kteří věděli, co nás čeká, ostatní byli psychicky zcela nepřipraveni a není divu, že se některých zmocňovala panika. Silnice byla stavěná jen na jedno auto. Poučila jsem předem všechny, že přednost mají ti, co jedou nahoru, a že před obzvláště nepřehlednými serpentinami se troubí. Přednost se dává tak, že se zastaví v místě, kde je silnice mírně rozšířená a počká se, až protijedoucí vůz přejede. Některým účastníkům zájezdu serpentiny nedělaly dobře, ba naopak, dělaly jim zle.  Co bylo ještě horší, dole v Masce nám jedno auto chybělo. Španělské mobily nefungovaly a ani ty naše neměly v horách signál, takže spojení se nepovedlo navázat. Chybělo vozidlo s Pavlem Šalšou, Pereirovými, Juanou a Aničkou Soukalovou. Chvíli jsme čekali a pak jsme se vydali do vesničky najít vstup do Barranco de Masca, abychom mohli podniknout slibovanou náročnou pěší túru směrem k moři. Vesnička je romantická a po ránu se zdála skoro opuštěná. Z minula jsem si pamatovala rostliny, které vypadaly jako bedly a rostly na střechách domů. V únoru asi není jejich vegetační doba, takže jsem žádnou nenašla.

Když už jsme ten vstup skoro našli, objevil se náš ztracený Pavel Šalša. Objala jsem ho na znamení velké radosti a úlevy. Pavel ze slušnosti a s mírnými rozpaky byl ochoten tento můj čin tolerovat. Pronesl k nám pár slov o Masce, přírodě, rostlinstvu a živočišstvu, které se zde vyskytuje a pak se s nesmírnou obětavostí věnoval našim důchodcům. Je to světec.

My jsme byli vybaveni vhodnou obuví, šli jsme soutěskou, jako kamzíci jsme skákali přes potoky, šplhali po kamenech a obdivovali jsme vysoké skály a překrásné rostliny, které byly všude okolo. Vesnici Masku jsme nechali za zády a chvílemi jsme se otáčeli, abychom viděli, že je stále menší a menší, až nám úplně zmizela z očí. A pak už kolem nás byla jen divoká příroda s palmami i ta cesta občas úplně zmizela, a že jdeme správně, to jsme místy poznali jen podle značek, nakreslených na skále nebo jen podle toho, že jdeme dolů. K moři jsme až nedošli, ale pěkný kus cesty jsme zvládli, to ano. Když se čas naplnil, obrátili jsme své kroky zase zpět. V protisměru jsme potkali několik skupin, které se teprve vydaly směrem tam. Byli jsme rádi, že jsme se vypravili tak brzo a užili si to bez těch davů. Cestou jsme pobrali Pavla a babičku. Pereirovi zatím seděli někde v kavárně. I my jsme měli v úmyslu posvačit a navštívit kavárnu a učinili jsme tak v Buenavista del Norte.

A pak už nás čekalo Garachico –město, kterým  5. května 1705 protekla láva ze sopky Trevejo. Nebyly žádné oběti na životech, ale byl zničen přístav a některé významné historické stavby. Obyvatelé Garrachica dokázali následků této pohromy maximálně využít a teď láva dodává jejich městu osobitý a originální ráz. Dnes toto místo slouží k odpočinku. Láva tu vytvořila jakési přirozené bazény. Okolo nich byly postaveny chodníčky a schodky a za příznivého počasí se tu lidé koupou. Jeden lávový pás má namalované oči a je z něho drak. Někde jsme z mostu pozorovali kraby a přemýšleli, jestli jsou jen umělí nebo skuteční. V Garachicu už jsem byla podruhé a měla jsem z něho úplně jiný dojem než při první návštěvě. Asi to bylo tím, že jsme tentokrát tolik nespěchali. Připadlo mi to tu hezčí a víc jsem si to užila.

Ve městě La Orotava jsem byla vysloveně překvapená, jaká krásná architektura na Tenerife je. Myslela jsem si předtím, že na Kanárech se dá buď ležet u moře nebo dělat túry do přírody a obdivovat to, co vytvořila láva a ono zatím je toho dost k vidění i ve městech. Začali jsme kostelem San Augustín, který začali stavět v roce 1671 na místě staré poustevny. Je inspirovaný mudejarským stylem, z čehož je jasné, že jeho vzhled potěší oko. Pak jsme šli kousek dál a nakoukli do Liceo Taoro, ve kterém to bylo zrovna připraveno na večerní ples. Královna už tam měla nachystaný svůj trůn, jen na něj usednout. U licea jsme si prošli krásné zahrady Victoria. Domy ze 17. Století Casa de los Balcones a Casa del Turista mě nadchly nádhernými vyřezávanými dřevěnými balkóny, které, jak jsme později zjistili, jsou typické pro celý ostrov. Ve druhém z nich se nachází obchod, ve kterém byli Ivo s Igorem silně nakloněni představě zakoupit kanárské víno. A na závěr naší pochůzky jsme narazili na barokní kostel  Iglesia Matriz de la Concepción. Jeho původ se datuje dokonce až do roku 1516.

Večer už se mohl věnovat každý vlastní zábavě, my jsme však měli o zábavu postaráno. Museli jsme zajet do přístavu a vyřídit přepsání značek na lodních lístcích společnosti  Naviera Armas na zítřejší výlet na Gomeru. Od minula víme, že s nimi nejsou žerty, a že jsou schopni v klidu odplout a nechat nás na břehu, pokud tam nebudeme půlhodiny předem, takže nebereme nic na lehkou váhu. První problém se vyskytl, ještě než jsme vystoupili z auta. Nemám ani tak na mysli to, že jsme to napoprvé nenašli a obkroužili si ještě jedno kolečko, ale hlavně že u přístavu nebylo kde zaparkovat. Nedalo se nic dělat, vjeli jsme dovnitř a zaparkovali tam, kde se parkovat nesmí. Jejich kancelář jsme našli hladce, akorát v ní nikdo nebyl. Vypadala tak, jako že už tam moc let nikdo nebyl. My naštěstí víme, že takto vypadají všechny kanceláře Naviera Armas mimo úřední hodiny. To, co nás znepokojovalo, bylo, že zrovna byly úřední hodiny. Ještě chvíli jsme tam přešlapovali spolu s dalšími lidmi v domnění, že třeba někdo přijde. Po deseti minutách jsme se rozhodli jednat. Bylo tam telefonní číslo, kam se dá zavolat v případě potřeby. Vzali jsme Andrésův mobil a zjistili, že je blokován PINem. Ten jsme neznali. Tak jsme použili můj. Na číslo jsme se dovolali, ale nic rozumného nám neporadili.

Poradili jsme si sami a jeli se na hotel najíst, protože jsme už měli strašný hlad. Večeře i snídaně jsou formou bufetu. V mém případě to obvykle znamenalo, že jsem si na talíř naložila pět kusů masa a ryb a jednu malou bramboru. Maso se totiž k masu nejlíp hodí. Navíc všichni dobře vědí, jaký je můj názor na zeleninu. Když jsem toto snědla, šla jsem si přidat rybu. Pak následovalo nějaké ovoce a samozřejmě zmrzlinka. Bez té by večeře nebyla úplná. Když moje stravování sledovala Anita, divila se i ušima, kam to dávám. Igor si počínal přesně opačně. Vzal si jedno maso a všechnu zeleninu, co kolem viděl. Jediný, kdo z naší rodiny dokázal jíst normálně, byl Ondra. Dnes jsem svoje masové orgie urychlila, protože jsme se museli vrátit do přístavu. Zašla jsem však ještě za vedoucím kuchyně a poprosila ho, abychom měli na další den nachystané balíčky hned, jak o půl osmé otevřou a jestli by nemohli otevřít o 5 minut dřív, abychom stihli loď. Balíčky slíbil, dřívější otevření slíbit nemohl. Navrhoval, ať si vezmeme balíčky nejen místo oběda, ale i místo snídaně. Představila jsem si, že místo jedné housky s červeným řepovým salátem budeme mít dvě, polil mě studený pot a řekla jsem mu, že nám zítra ráno těch 15 minut bude stačit.

Vrátili jsme se zpět do přístavu a teď už bez váhání zaparkovali v zákazu. Do kanceláře už se úřednice dostavila a úřadovala. Když pochopila, co chceme, zeptala se: „Máte tu pasy všech pasažérů?“ S byrokracií jsme počítali, ale ne s takovou. Měli jsme s sebou jen pasy řidičů. Chvíli něco bušila do počítače. „Změnila jsem vám ty značky, ale lístky vám vydají zítra před odplutím, až budete mít všechny pasy.“ No dobře, nějak to dopadne. Věděli jsme, že to může dopadnout tak, že se to včas nevyřídí a na loď nás nepustí. Pro ně to není problém. Řeknou nám: Změňte si datum. Ale my si nemůžeme změnit datum. Na každý den máme program a všechno je rezervované. Co budeme dělat, když od nás budou všichni chtít vrátit svých 40 euro? Vrátili jsme se na hotel psychicky a fyzicky zcela vyčerpaní. Sehnala jsem všechny, aby mi odevzdali pasy a abychom jim vysvětlili, že se zítra odjíždí v 7.45 a kdo tam nebude, má smůlu. Pak jsme se z posledních sil dovlekli na pokoj v domnění, že se umyjeme a zalehneme. Představa horké vody ve vaně bylo to, co by nám pomohlo na chvíli zapomenout, že jsou v sázce peníze osmnácti lidí.

Ale nebylo možno. V koupelně byla babička a ta má představu, že tam musí být sama. To byla ta poslední kapka. V tento okamžik se ze mě stala troska. Roztřásla jsem se po celém těle a začala brečet.

Pondělí 11.2.

Ráno nám skutečně otevřeli jídelnu o pět minut dřív a tak jsme se stihli dosyta najíst, i když ve spěchu. Odjezd byl stanoven na 7.45. K našemu zděšení tam bylo pouze jedno auto – Černí a Soukalovi. Nedalo se nic dělat, museli jsme vyjet, ostatní si musí poradit sami. Včera jsme všem vysvětlili vážnost situace, ale asi to některým pořád ještě nedochází. Při těch nervech, jak jinak, vjeli jsme do špatné odbočky. Jediný způsob jak z toho ven, je vjet do protisměru. Na potvoru je tam auto. Protijedoucí auto si klepe na čelo. Do protisměru nás následuje Libor.  Ten si asi klepe na koleno. Je to ortoped. Protijedoucí auto omdlelo. Je to padavka.

V přístavu jsme svěřili Ivovi popojíždění s naším vozidlem a utíkali vyřídit ty lodní lístky. Chudák Ivo se toho ujal, protože ještě nevěděl, že na něj budou zřízenci řvát, aby s tím křápem odjel, neboť tam nemá bez platné jízdenky co dělat. My jsme zatím čekali každý v jiné frontě, což je výborná strategie, když jde o minuty. Ta Igorova byla rychlejší, ale i tak nám připadalo jako věčnost, než nám paní u okýnka vytiskla dvakrát osmnáct lístků. V náručí jsem chovala všech osmnáct pasů, které však úřednice vůbec nechtěla vidět. Když přicházíme k autům, vidíme tam i zástupce z dalších vozidel, takže se dá konstatovat, že jsme tu všichni. No, aspoň tak. Thriller tímto nekončí ani zdaleka, spíše vrcholí. Za neustálého řvaní a poskakování zřízenců, kteří trvají na tom, že tady stát nemůžeme, se mi sice podařilo rozdat správně všechny lístky, nikoli však pasy. Měla jsem je pěkně roztříděné podle aut, takže by mi stačilo mít ještě tak půl minuty a rozdala bych je. Zřízenci nás s konečnou platností rozehnali jako slepice a mně zůstalo v pytlíku několik pasů. Možná, kdyby měl Igor pevnější nervy a nepodlehl všeobecné hysterii, že by mi tu půlminutu mohl získat. No, posledně, když jsme jeli s Armas, tak pasy kontrolovali. Tak nevím, jestli se všichni potkáme na lodi…

V autech směli zůstat jen řidiči a my jsme nastupovali jinudy. Chlapci, který trhal lístky, šikovně proklouzla naše babi, ale Ondra a já jsme jeho ostřížímu zraku neunikli. Dali jsme mu omylem lístky na zpáteční cestu. Od začátku vím, že něco nevyjde a někdo z výpravy neodjede. Tak teď to vypadá, že to asi budeme my. A jak se bez peněz dostaneme zpátky do hotelu? Autem je to deset minut, ale pěšky, když ani nevíme kudy? Naštěstí jsme našli Igora ještě dřív, než vjel autem na loď a lístky jsme vyměnili za správné.

Obsadili jsme pár míst, aby se tam vešlo co nejvíc členů expedice, a když se začali jeden po druhém objevovat, zanotoval mi Ivo písničku, aby mě rozveselil: „Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku, chtělo by to náprstek nějakého moku…“ A nově příchozí líčili, kterak se museli prodírat davy lidí a procházet bezpečnostní kontrolou jako na letišti. Úředníci se jich pořád ptali: „Armas?“ a oni odpovídali: „Armas? Ne, my nejsme z armády. My jsme z nadace, školní výlet!  A jedeme na Gomeru!“

Loď odplouvala se skoro hodinovým zpožděním a byla narvaná krásnými mladými lidmi v bílých úborech. Ti se oháněli hudebními nástroji, hráli, zpívali, tancovali, kamarádili s Andrésem a dvořili se Terezce. Na přednášku nebylo v tom hluku ani pomyšlení.

Tu udělali Boltnarovi až v San Sebastian de la Gomera. V San Sebastianu mně z památek utkvěla jen gotická La Torre del Conde, která sloužila jako část opevnění v boji proti původním obyvatelům La Gomery a později proti útokům zvenčí, především pirátům. Byla mnohokrát poškozená a rekonstruovaná. Dnes je uvnitř muzeum.

Zeptali jsme se zmrzlináře na směr a vydali se na Mirador Corazón de Jesús. Málem jsme ho minuli, ale zaveleli jsme všem autům čelem vzad a vrátili se na správnou odbočku. Odbočka se změnila v polňačku, chvíli po ni Igor odvážně pokračoval vzhůru, ale pak uviděl něco, co považoval za policejní auto a začal zase couvat. Já jsem se podívala na strž vpravo pod námi a začala jsem si nacvičovat trnutí. Vyběhli jsme na mirador. Byl tam přerostlý Ježíš na křížku a hleděl do údolí. My jsme chvíli hleděli taky, ale trošku tam foukalo, tak jsme toho brzy nechali.

Pokračujeme do Parque Nacional de Garajonay. Nádherná krajina, nádherné výhledy. Na miradorech zastavujeme, kocháme se a fotografujeme. Později vjedeme do chuchvalce mlhy, zase z něj vyjedeme, abychom vzápětí vjeli do nového. Občas vysvitne i sluníčko. Zároveň s mlhou se bohužel objevují i ohořelé stromy. Nedávno v národním parku hořelo. Vystoupili jsme z aut a šli po Sendero Pajarito. Byla to smutná procházka spáleným lesem. Ale příroda si poradí. Dole už některé stromky mají mladé výhonky. Brzy jsme naznali, že hororové krajiny nám už stačilo a vrátili jsme se podél silnice. U silnice kupodivu nebylo všechno spálené a našly se tam i zelené stromy porostlé mechem.

Protože nás Naviera Armas okradli o hodinu času, další plánovanou túru sendero Cañada de Jorge jsme nemohli uskutečnit a byl čas na kávu ve Vallehermoso. Znamená to krásné údolí. Shora je na něho moc krásný pohled a je pěkné i uvnitř. Je takové romantické a méně okázalé než města na Tenerife. Vedle starobylého, dobře udržovaného kostela vidíme téměř rozpadlý domek. La Gomera je celkově méně komerční než Tenerife. Je to jediný z Kanárských ostrovů, který nemá letiště a dá se sem dopravit jedině lodí.

My taky musíme na loď. Babička si dělá starosti, protože má jízdenku opačným směrem. „Co budu dělat, když mě tam nepustí? Vždyť já se nedomluvím!“ „No, co? To je jednoduché! Vysvětlíš  v kanceláři, co se stalo a požádáš je, aby ti změnili datum odjezdu, ubytuješ se v hotelu, a ráno si vezmeš z přístavu taxi!“

Tentokrát nebyla žádná security a na loď jsme se dostali všichni společně v autě. Ti, co z aut vystoupili a šli jinudy, dostali od zřízenců vynadáno, že jim v tom dělají hokej. Loď byla opět plná cestujících, ale nebyli už zpívající mládežníci, takže došlo i na přednášky o historii ostrovů, vinařství a gastronomii. Pobavil nás název ropa vieja pro jídlo, jehož základem je dušené hovězí a uvědomili jsme si, že jedna ze sladkostí, kterou nám nabízí u večeře je beton – gofio. Vyrábí se z pražené mouky. Ta se používá pro přípravu moučníků, může se jíst s medem a mlékem nebo s banánem, dá se jí dokonce i zahustit polévka. Pavel zalovil na internetu a zjistil, že právě odstoupil papež. Ze zdravotních důvodů, údajně. Podle proroctví bude příští papež Petrus Romanus posledním papežem v historii, protože za jeho panování bude Řím srovnán se zemí a nastane konec světa. To už nám Pavel neřekl, ale já jsem to naštěstí věděla. Hela se zaradovala, protože už jsem ji s koncem světa skoro dva měsíce neotravovala a to jí moc chybělo. Vraceli jsme se v plném počtu, ze mě spadla ta největší tíha zodpovědnosti a věděla jsem, že teď už budu schopná si to užívat.

Večer jsme byli plní energie. Šli jsme k moři s Aničkou a s Terezkou a všichni kromě mě si šli zaplavat. Já se tak trochu bojím, abych se nenachladila. Před odjezdem jsem byla třikrát po sobě nemocná, z toho dvakrát jsem brala antibiotika. To, že mi teď nic není, považuji za malý zázrak a nehodlám nic riskovat.

Úterý 12.2.

Konečně pohodový den! Nejen pro nás, ale i pro řidiče a pro všechny. Ráno si šel Igor s Ondrou zaplavat do bazénu a pak byla ještě spousta času na dlouhou snídani. Nabídka se sice nijak neobměňovala, ale byla taková, že si v ní každý našel něco, co mu chutná a v tom pak jel celý týden. Igor si nikdy nezapomněl dát fazole, já zase míchaná vajíčka, slaninu, cereálie, sušené i čerstvé ovoce, jogurt a hlavně výbornou kávu, která tekla jen z jednoho kávovaru, ale byla tak dobrá, jako když si ji uvařím doma.

Sešli jsme se před devátou na autobusové zastávce před hotelem, kde nám Terezka četla svůj referát o velrybách kulohlavcích a o delfínech lahvonosých. Terezko! Tady nemůžeš drmolit, abys to měla hned za sebou! Tady nejsi ve škole a my nejsme tvoji spolužáci! Nás to na rozdíl od nich opravdu zajímá!

Než to Terezka stihla dočíst, byl tu autobus Royal Delfin, odvezl nás do přístavu a už jsme nastupovali na loď. Paní nás začala odpočítávat, ale to by tam nesměl být Andrés, aby jí do toho nezačal kecat. Zaujali jsme strategická místa na horní palubě. Většina z nás už zažila různé zábavní plavby a tak jsme si mysleli, že víme, co nás asi čeká. Tím chci říct, že jsme v podstatě nic závratného nečekali.

Bez velkého otálení jsme vypluli a na přivítanou nám nalili každému pohárek ron de miel. Paní, co nás předtím neúspěšně počítala, si stoupla na příď a vyprávěla nám o živočiších, kteří zde žijí a které uvidíme. Jen aby to nebylo jako s želvami na řece Ropotámo, o kterých každý průvodce vždy mluví, ale žádný turista je ještě nikdy neviděl. Říkala to španělsky, anglicky, německy, francouzsky a ještě nějakou řečí, o které se domníváme, že to byla holandština. To bylo fajn, protože si každý mohl najít řeč, které rozuměl, takže nebylo nutné tlumočit.

Brzy jsme připluli k sádce ryb a k mému úžasu nás paní začala instruovat, kam se máme dívat, kde se objeví delfíni – a oni tam fakt byli! Vyskakovali z vody v ladných obloucích, tak jak oni to umí. Objevovali se všude, po jednom, po dvou, ve skupinkách i s mladými. Byli jsme u vytržení. Tolik delfínů pohromadě jsem ještě nikdy neviděla a rozhodně ne takhle zblízka.

Když jsme se dost nabažili delfínů, jeli jsme na velryby. Na úspěch téhle velrybářská výpravy bych moc nevsázela. U těch delfínů, tam jeli na jistotu. Věděli, že jsou tam sádky, že je doba krmení a delfíni se přijdou najíst. Pak řeknou sbohem a díky za ryby a zmizí. Ale velryby? Jsou to kulohlavci, živí se z části i rybami, ale hlavně hlavonožci. Je to jedna z nejmenších velryb, dorůstá maximálně 7 metrů a hmotnosti 4,5 tuny. Jsou schopné potápět se do velkých hloubek – až 600 metrů. A budou se určitě ukazovat zrovna nám, že jo!

A opravdu jo. Za chvíli se objevil před námi takový pětimetrový drobek a kousek od něho další. A pak další a ještě další a ještě další… Seběhla jsem z horní paluby na spodní, abych jim byla blíž. Jedna velryba plula hned vedle lodi na pravoboku a druhá na levoboku. Kdybych měla tak o půl metru delší ruku, mohla bych si je pohladit. Jestliže jsem napsala, že u delfínů jsme byli u vytržení, tak už mi chybí slova, abych popsala tohle. Pobíhala jsem z přídě na záď a všude samá velryba. Seběhla jsem dolů, kde je prosklené dno, i tam byla velryba.

Pro takto silný zážitek mi chybí české slovo, napadá mě jen anglické: overwhelming. Bylo to overwhelming. Bylo toho na mě zkrátka trochu moc. Na přídi bylo pěkné vyvýšené místo za větrem, tak jsem si tam sedla, pozorovala nejdřív ještě kulohlavce, pak už jen moře a ještě později monumentální a nádherné Los Gigantes. Minule jsme je viděli jen ze země, teď zase jen z lodi a každý ten pohled a každý ten dojem je úplně jiný. Ze břehu hodně připomínaly Moherské útesy, z vody ani tak ne. I když, to vlastně nemohu říci s určitostí, protože Moherské útesy jsme z moře neviděli. Jak jsem tak seděla na přídi a sledovala tu nádheru, z reproduktorů to doprovázel Vangelis. K této scenérii nešlo vybrat vhodnější hudbu.

Zastavili jsme u Playa de Masca, tedy u místa, kde bychom vyšli v případě, že bychom z Masky došli až k moři. Pro mě bylo trochu zklamání, že jsme zakotvili v moři a ne u břehu, ale i tak pár lidí šlo plavat –Černí, Terezka, Anička… Mně se tam v plavkách nechtělo, tak jsem aspoň pobíhala po palubě s foťákem, abych jim to zdokumentovala. Potom navzdory dezinformacím pocházejících od těch, od nichž bych to nejméně čekala, jsme dostali oběd: masové kuličky s rajskou omáčkou, s rýží a zeleninou, jako zákusek – banán. Při obědě mi řekli, že skleněným dnem je teď vidět hodně  různých malých rybiček. Jak jsem dojedla, hned jsem se šla podívat, ale pozdě! Jen jsem tam došla, loď spustila motory a rozjeli jsme se. Škoda.

Během naší zastávky se udělalo docela teplo. Sedla jsem si v podprdě na horní palubu a opalovala se. Renáta byla jiného názoru. Seděla za mnou zabalená v bundě. Dojeli jsme zpátky do Los Cristianos spokojení, s obličejíky mírně spálenými od sluníčka.

Dali jsme si krátkou přestávku na hotelu, abychom se mohli převléct do masek. My jsme zvolili naše tradiční funny plavky, ale pod ně jsme nacpali termoprádlo. Věděli jsme, že rozdíl mezi teplotami na jihu a na severu ostrova může být i víc než 10 ^OC. To, že v Los Cristianos bylo 23 ^OC, znamenalo, že v Santa Cruz může být tak 16 nebo 17. Všichni kromě Boltnarových měli masky. Některé byly nádherné. Třeba Juana byla převlečená za hraběnku a měla modré vlasy, druhá Jana a Terezka byly břišní tanečnice. Úchvatný byl Pavel Šalša jako Michael Jackson, ale největší úspěch sklízeli Soukalovi. Ivo byl papež a Renáta jeptiška. Lidé je zdravili a křižovali se. Chodil s nimi Andrés a všem vysvětloval, že papež odstoupil, aby mohl jet se svou jeptiškou na karneval do Santa Cruz.

Naše představa byla, že pojedeme všichni společně nebo se aspoň pokusíme setkat na parkovišti, protože se budeme určitě víc bavit, když budeme ve skupině. Snaha byla, Libor se nás držel i v protisměru, ale na dálnici jsme se všichni poztráceli a na parkovišti jsme se setkali jen s autem Gasparových a Boltnarových.

Když jsme vyšli na ulici, břišní tanečnice Terezka se rychle začala oblékat, protože teplota se skutečně dost lišila od té na jihu. Ulice byly plné lidí a najít v tom davu zbytek skupiny se nám nepovedlo. Už teď bylo zajímavé vidět, jaké mají lidé masky. Nejroztomilejší byly děti. Kolem stánků jsme šli víc a víc dozadu a tam jsme si našli celkem pohodlné, i když trochu nechutné místo částečně chráněné před větrem. Později jsme si někteří dokonce i sedli.

Nějakou chvilku se nic nedělo, pak ale policajti začali odhánět lidi ze silnice, aby mohl projít průvod. Jako první přišli klauni. Doprovázeli se na bubny, měli hnědé kabáty a zelené kalhoty, čepice s pérem a velké červené boty se špicí trčící dopředu i vzhůru. Podobné boty byly nedávno v módě. Nosila je Simona, Renáta, ba dokonce i Ivo. Pak následovaly nějaké seňority v róbách a po nich přivezli jednu z královen. Spoře oděná půvabná mladá slečna přijela na autě a byla součástí obrovského sněhově bílého opeřeného, vysoce sofistikovaného ornamentu. Průvod nebral konce. Střídaly se skupiny z různých obcí. Všichni měli nápadité a nákladné kostýmy, tančili salsu a uměli se nosit. Mezi nimi občas prošel nějaký muž převlečený za prostitutku, mimino, ženicha a nevěstu. Všichni byli rádi, že se líbí a ochotně se nechali s kýmkoli vyfotit. Skupiny byly různé: ženy, muži, muži a ženy, děti, půvabná mladá děvčata i dámy při těle. Nikdo se nestyděl za své nedostatky. I ty baculky si hrdě nesly všechno, co k nim patřilo. Měly radost ze sebe a radost ze života, z karnevalu, z toho, že tam mohou být a tu radost rozdávat.

Hodinu či dvě jsme se zájmem sledovali průvod, ale na ohňostroj jsme už nečekali. Vrátili jsme se na hotel a stihli večeři i popíjení v baru v rámci all inclusive.

Středa 13.2.

V muzeu Thora Heyerdahla v Güímaru jsme měli být v 10.00, ale malinko jsme se opozdili. Slečně průvodkyni to naštěstí nevadilo. Byla velmi milá. Vysvětlila jsem jí, že všichni studujeme španělštinu, ale někteří teprve začínají a pro ně musíme tlumočit. Tlumočil samozřejmě Igor. Je mi trochu líto, že mě nepustí ke slovu, ale z pořadů o přírodě vím, že alfa samci jsou prostě dominantní a tečka.

První věc, které jsme si s Igorem všimli, byla kopie v životní velikosti jednoho ze člunů, na kterých se Heyerdahl a jeho tým plavil. To tu bylo nové.

Slečna nás vzala na terasu, ze které jsou přehledně vidět všechny pyramidy. Řekla nám, že pod pyramidou číslo 1 byla objevena jeskyně s vykopávkami po Guančích – kosti koz, ryb, kousky keramiky, nástroje, korále z doby 680 – 1020. Vysvětlila nám, že jsou orientovány od východu slunce na západ v době letního a zimního slunovratu. V  ony dny dochází k zajímavému optickému jevu. Slunce zapadá dvakrát. Nejdřív zapadne za jednu horu a na chvíli zmizí. Pak se znovu objeví a zapadne za druhou.

O účelu pyramid existuje několik teorií. Jedna tvrdí, že sem domorodci ukládali kameny, které jim vadily na zemědělské půdě. Jiná, že podle pyramid a slunce určovali, kdy mají zasít a sklidit. Podle další je postavili v 19. století zednáři.  Thor Heyerdahl je přesvědčen, že pyramidy jsou mnohem starší, a že existuje spojitost mezi pyramidami na Tenerife a podobnými na Sicílii, v Mexiku, v Mezopotámii, Polynésii a Peru. Jeho teorie je podepřená několika argumenty: Terasy sloužící k zemědělství jsou poskládané z neotesaných kamenů, zatímco ty v Güímaru jsou opracované. Jejich půdorysy jsou tak přesné, jakoby se při jejich konstrukci používala lana. Všechna schodiště jsou na západní straně a jsou pečlivě postavená a vedou až na nejvyšší část pyramidy, kde je rovina pokrytá štěrkem. A pak je tu ještě ta orientace podle slunovratu.

Prohlédli jsme si muzeum, kde byly vykopávky z různých částí světa. Některé z nich potvrzovaly teorii, že se Guančové setkali s bělochy i černochy ještě dříve, než ostrov ovládli Španělé.

Potom jsme shlédli krátký dokument o expedicích Thora Heyerdahla a o podobnostech v architektuře a užitných předmětech dávných civilizací. Ještě před filmem jsem se průvodkyni svěřila, jak jsem jako dítě hltala filmy o expedicích Thora Heyerdahla, který byl pro mě hrdinou. A ještě větším hrdinou byl Pavel Pavel, který ve svém bytě v paneláku v komunistickém Československu jen s papírem a tužkou v ruce vymyslel, jak se přepravovaly sochy moai. Thor Heyerdahl ho pak vzal s sebou na expedici na Velikonoční ostrov. Tam jim půjčili moai a Pavel Pavel ji rozchodil s pomocí lan, 16 domorodců a schopnosti spočítat těžiště. Slečna nás pak pustila i na expozici Velikonočního ostrova, kam se běžně nechodí. Andrésovi dělalo problém tvářit se, že moc španělsky neumí a dal se se slečnou do srdečného rozhovoru. Nedivím se, byla moc milá.

Bylo těžké od pyramid odejít, ale čekalo nás Teide. Cestou na Teide se naštěstí nedalo zabloudit. Je to nejvyšší hora nejen Tenerife, ale i celého Španělska, lze tedy soudit, že by se mělo jet nahoru. Kdo by náhodou jel dolů, jede špatně. Kolem nás divoce rostly a kvetly sluncovky, které u nás pěstujeme a opatrujeme na zahrádkách. Tady jenom byly mnohem větší a v takových kvantech, jako když se u nás louka rozzáří pampeliškami. U nás bychom mezi nimi vytrhávali plevel, tady ony samy jsou plevelem. S přibývající nadmořskou výškou krajina nabývala na dramatičnosti. Samozřejmě bylo nutno fotografovat. K tomu slouží miradory. Zastavit, kochat se a fotit. Projeli jsme pásmem borových lesů a na jeho konci jsme věděli, že je mirador s nejhezčím výhledem na Teide, jaký existuje, zkrátka: mirador, kochador, fotografiador. Z minula z něj máme nádherné fotky, kde jsme na popředí my dva, za námi se tyčí sopka a pod ní leží bílé moře mraků. Doufali jsme, že se něco takového podaří i dnes a všichni si dovezou domů podobné záběry. Odbočili jsme správně, přijeli jsme tam a sopka nikde! Někdo ji ukradl! Provinile jsem koktala a vysvětlovala všem, že ještě před necelými třemi lety tam opravdu byla sopka a připadala jsem si jako podvodník. Naštěstí to bylo celkem příjemné místo s lavičkami a tak jsme si tam udělali obědovou přestávku, při které Ondra přečetl svoje povídání o Teide. A jak to Teide slyšelo, řeklo si, že se musí podívat, kdo o něm mluví a jestli neříká nějaké nesmysly. Mraky kolem něj se na chvíli rozplynuly a my jsme přece jen pár záběrů pořídili.

Borovic ubývalo a pak už nebyly žádné, což ovšem neznamenalo, že by krajina začala být fádní – právě naopak. V jednom místě se skála zlomila tak šikovně, že byly krásně vidět barevné vrstvy horniny. Úžasné. Musela jsem si tam vylézt. Byl tam sice zákaz vstupu, ale já naštěstí neznám písmenka.

Dál jsme vytáčeli serpentiny směrem k vrcholu, až se z toho někomu zatočil žaludek. Udělali jsme krátkou zastávku v kaldeře. Kaldera je geologický termín, který popisuje destruktivní tvar stratovulkánu v podobě kotlovité prohlubně tvaru kráteru o průměru několika kilometrů až desítek kilometrů v extrémních případech. Tolik Wikipedie. Všichni jsme se rozběhli do marťanské krajiny a podle fyzických možností buď lezli po skalách, nebo sedali na kameny. Ti nejmladší a nejsilnější na důkaz své síly zvedali nad hlavu kameny.

V kaldeře ještě nějaká vegetace byla a nějaká byla pak i u stanice Teleférico. Hledali jsme ty hadince, které jsme minule tak obdivovali a našli jsme jen jejich zbytky, jenom takové kostřičky, ze kterých bylo patrné, že tam v létě kvetou. Většina z nás si zakoupila lístek na lanovku za 25 €. Tolik stál už v roce 2010 a je to taková cena, že to snad ještě pár let nezdraží. Senioři a Anička zůstali dole v kavárně. I tak podávají ohromný výkon, když si uvědomíme, že se nacházejí ve výšce Gerlachovského štítu.

My jsme si vyseděli frontu na lanovku a vyjeli pod vrchol do výšky 3500 metrů. Má tam být údajně
-2^OC, aspoň tak píšou. Mám o tom své pochybnosti, přišlo mi, že je nahoře kolem nuly. Vzpomněla jsem si na sms od Ivany, že doma bojují s obrovskou nadílkou sněhu. Teď jsme byli v podmínkách, které se tomu, co doma panuje, blížily asi tak nejvíc. Našla jsem si na zemi trochu sněhu – přibližně dvacet krát dvacet centimetrů. Vyfotila jsem se u něj, aby doma věděli, že i my jsme si užili sněhu, ale na rozdíl od nich jsme ho nemuseli odklízet. Máme štěstí, protože je nádherné počasí a tím pádem i nádherný výhled. Je slunečno a dole se válí chuchvalce mlhy. Barvy krajiny přecházejí od oranžové ke žluté a bílé a jinde zase naopak ke hnědé a černé.

Šli jsme se podívat tentokrát na opačnou stranu než minule. Překvapilo mě, že je to tam zas trochu jiné, čekala bych, že v této výšce to bude pořád stejné, ať se pustím tam nebo tam a ono ne. Nemuseli jsme jít nikam daleko, aby láva změnila barvu a z černé a hnědé se stala žlutá. Správně, je to síra. To jsme poznali nejen podle barvy, ale i podle zápachu. Na některých místech ze země unikala síra v malých fumarolách. Bylo fajn si nad ně dřepnout a trochu se zahřát. Renáta, které bylo poněkud nevolno, si na to nejteplejší místo dokonce lehla. Ivo kolem ní vesele běhal s kamerou a všechno točil. Nás holky tento nápad velmi zaujal a Hela si do síry také sedla. Já jsem měla moc velkou chuť udělat to samé, ale něco mi pořád říkalo: „Nedělej to! Nedělej to!“ Jak se později ukázalo, byl to mozek. Renča si ten svůj zapomněla dole u lanovky. Samozřejmě, oblečení měly holky zničené a netřeba podotýkat, že ho žádná nekoupila u Vietnamců. „To by vinař nikdy neudělal!“ lamentoval druhý den Ivo při představě, co by si mohl všechno koupit, kdyby se nemusela kupovat Renátě nová souprava. No, tak to jsi měl říkat nahoře na Teide. Po bitvě je každý generálem. Nahoře ses tomu smál a já mám toho důkaz!

Po Teide míříme k Vilaflor. Název této vesnice podle legendy vznikl tak, že když domorodci prchali před španělskými dobyvateli, zahlédl jeden z nich krásnou guančskou dívku, která se snažila ukrýt a řekl: „Vi la flor.“ – Viděl jsem květ. Nás vesnice nezajímala. Zastavili jsme ještě před ní, abychom viděli Pino Gordo – několik set let starou borovici. Byla nádherná. Chtěli jsme objímat stromy, ale na tuhle borovici by nestačil ani samotný Miloš Zeman. Proto jsme spojili své ruce a vytvořili lidský objímací řetěz, a aby nedošlo k omylu, začali jsme se počítat ne jako dospělí, ale tak jak to dělají děti, když jsou na školním výletě. Bylo nás osm.

Z Vilaflor by se dalo jít do Měsíční krajiny – Paisaje Lunar. Protože se tam nesmí jet autem, obnášelo by to jít 13 km pěšky při převýšení 600 m. Zabralo by to 4-6 hodin, které jsme bohužel už neměli. Škoda. Snad někdy příště. Jedinou útěchou mi je, že zrovna byla mlha, takže bychom toho pravděpodobně moc neviděli.

Zbývalo dojet zpátky na hotel. Jeví se to jako snadný úkol, ale s naším Carlosem je to celkem psina. Jeli jsme po krásné pohodlné silnici, když Carlos zavelel: Odbočte vpravo. Moc se nám to nezdálo, ale odbočili jsme, protože někdy vymyslí dobrou zkratku. Zkontrolovali jsme, jestli máme nějaké pronásledovatele a Černí jeli za námi. Silnice, kterou jsme jeli, byla stále užší a užší a potkat někoho v protisměru by mohl být drobný problém. Pak Carlos dal k lepšímu svoji oblíbenou hlášku: Najeďte na kruhový objezd a zvolte druhý exit. Přišlo nám dost nepravděpodobné, že by tu mohl být kruhový objezd, ale skutečně. Silnice se mírně rozšířila a uprostřed stál květináč. Ten jsme objeli a zvolili druhý exit. V podstatě to znamenalo, že jsme jeli pořád rovně. Pak tato zkratka skončila tím, že jsme se opět vrátili na silnici, ze které jsme předtím vyjeli. Zařadili jsme se za Pavla Šalšu, který, než jsme vjeli do zkratky, byl daleko za námi.

Černí a Soukalovi se svojí navigací Martou skoncovali. Pořád jim mluvila do řízení: „Držte se vlevo.“ A pak zas: “Držte se vpravo.“ „Drž hubu.“ řekli Martě chlapi a vypli ji. „A nejste na ni moc zlí?“ dělala si starosti Hela. „Ne, vždyť se nás už několikrát pokusila zabít.“ To byla asi pravda a určitě by si dobře rozuměla s naším Carlosem. Ten měl taky zabijácké sklony. Dost často nám uprostřed pravotočivé zatáčky zavelel: „Odbočte ostře vlevo!“ Tam byla většinou buď skála, nebo hluboká propast.

Zážitky z dnešního dne byly tak silné a vyčerpávající, že jsme všichni upustili od původního plánu jet večer na další část karnevalu – pohřeb sardinky – Entierro de la Sardina do Santa Cruz. Škoda, mohla to být sranda. Lidé se převlékají do černého a pohřbívají sardinku. Muži si vycpou břicho a nosí ženské šaty, aby vypadali jako vdovy a pláčou. Je to konec karnevalu a začíná půst. Někteří byli unavení až tak, že dalšího dne nejeli ani do Anagy. A ti měli teprve škodu!

Měli jsme však ještě dost energie na krátkou večerní procházku. Ve městě jsme potkali Černé a Soukalovy a bavili jsme se vymýšlením slov na pra. Třeba pradlena, to je hodně stará dlena. Prase, to je hodně staré se…

Čtvrtek 14.2.

V oslabené sestavě jsme se vypravili do pohoří Anaga. Zbyli jsme pouze dvě auta: Černí plus Soukalovi a my, kteří jsme babičku vyměnili za Juanu. Slabí jedinci odpadli, protože to pro ně bylo včera overwhelming a hlavně exhausting. Jeli jsme až do nejsevernější části ostrova a přes vesnici Las Mercedes pořád dál do kopce až na mirador Cruz del Carmen.  U Las Mercedes už začínaly ty panorámata, Ludánku. Cestou jsme střídavě vjížděli a zase vyjížděli z mlhy a termín mlžný prales pro nás přestal být jen mlhavým pojmem. Z miradoru žádný úžasný pohled nebyl. Byl to spíš mlhador (španělsky nieblador) než mirador. Juana nám přečetla svůj referát o Anaze a vyjmenovala všechny ty endemity, co zde žijí a rostou. Anaga je první překážkou mrakům, které přinášejí větry z oceánu. Proto je tu taková vlhkost. Některé rostliny žijí pouze z této vzdušné vlhkosti. Rozdíl mezi severem a jihem ostrova je tady obzvláště markantní. Je to až k neuvěření, že jsme před hodinou byli v tak suché a teplé oblasti, že se tam nejvíc daří kaktusům a tady jsou stromy porostlé lišejníky a mech je nasáklý vodou.

Hlavně, abychom tady vodou nenasákli my. Teplé oblečení máme, ale deštníky zůstaly na hotelu. Vydali jsme se po jedné ze značených cest. Jdeme náročným terénem a trochu mě znervózňuje, že je to pořád směrem dolů. Což o to, jde se dobře, ale pak se zas budeme muset šplhat nahoru.

Jdeme pohádkovou krajinou. Představuji si, že takhle to nějak muselo dřív vypadat i v tom parku na Gomeře, než vyhořel. Obdivujeme exotické rostliny a ti, co tomu aspoň trochu rozumí, se dohadují, jak se která jmenuje. Vyšli jsme ven z lesa a procházíme kolem osamělého domku. Dům je sice osamělý, nikoli však opuštěný. Hlídají ho psi. Renča má absťák po Bugim a tak se s pejsánkem skamarádila. My ostatní se díváme, jakou mají zahrádku a nestačíme se divit. Rostou jim tam kaly, které u nás vážeme do svatebních kytic. Tady majitel, aby se jich zbavil, tak je posekal spolu s ostatním plevelem. Jiný kraj, jiný mrav.

Krajina se mění a hlavně se trochu rozplynula mlha. Otevírají se před námi nádherná panoramata. Moc se nám tu líbí a taky jsme našli pěkné místo s lavičkou. Lavička má hned několik předností. Nachází se poblíž pěkně vyvedené opuncie. Je možné se tu naobědvat a zároveň se kochat výhledem na hory nebo na tu opuncii. Jsem trochu napjatá, co je v balíčku. Zatím to bylo každý den stejné: Jedna bulka s chorizem a druhá s červeným salámem, který maso nikdy neviděl, ale vyprávěli mu o něm, když ho barvili červenou řepou. Chorizo se ještě dá zvládnout, i když jedla jsem i lepší, ale červený salám je pro mě nepoživatelná záležitost. Dál tam bývá jeden trojúhelníček sýra a jeden kdoulové marmelády. Dneska je to ještě vylepšeno tím, že jsme si naše balíčky zapomněli na hotelu, takže žijeme z charity ostatních. Protože už nám nechutnalo jíst každý den to samé, promluvila jsem včera vlídně s vedoucí kuchyně. Tvářila se chápavě a přislíbila změnu. Vytahujeme obligátní bulky s červeným salámem. Odkládám ho a jím jen bulku.

Dál jsme šli už jen malý kousek a bohužel jsme se museli vrátit. Máme sraz s ostatními v La Laguně. Výstup do kopce nebyl tak strašný, jak jsem čekala, dalo se to zvládnout. Šli jsme stejnou cestou, takže pejsci a kočičky se najedli červeného salámu, i nějakou tu bulku zvládli. My jsme zvládli ještě jeden mlhador a cestu do La Laguny.

La Laguna nás přivítala sluníčkem, což nás trochu zmátlo a málo jsme se oblekli. Celkem brzy jsme se shledali s druhou částí výpravy, s těmi, co dopoledne odpočívali. Ještě na parkovišti nám Renáta přednesla to, co zjistila na internetu o La Laguně. „Město je na seznamu světového dědictví UNESCO, ale nedokázala jsem zjistit proč. Je to, jak když student přednese dlouhý referát, ale vůbec se nezmíní o podstatě věci.“ Nevadí, vyslechli jsme si pověst o jeptišce, která může být vzorem moderním ženám, protože dala přednost práci před rodinou a kvůli své jeptiškovské kariéře si nepořídila ani manžela ani děti. I přes své obrovské pracovní nasazení si našla čas na odpočinek a při tom všem dokázala stále vypadat skvěle. Jmenovala se María de León Bello y Delgado a pracovala v oboru zázraky. Po zázracích byla tou dobou obrovská poptávka a podnikání v tomto oboru bylo lukrativní. Aby vyhověla požadavkům neviditelné ruky trhu (a taky proto, že byla tak trochu workoholik), vyskytovala se na několika místech najednou. To bylo fyzicky vyčerpávající, proto si mezi zázraky vždycky udělala čas k relaxaci. Wellness ještě nebylo, tak v těchto volných chvílích levitovala nebo se věnovala extázi. Mezi její koníčky patřilo jasnovidectví. Velmi si zakládala na svém zevnějšku. Věděla, že žena musí pro svoji krásu něco vytrpět. Protože ještě neexistovaly prsní implantáty ani liposukce, vylepšila své tělo stigmaty. A dokonce i po smrti, když už většina fiflen boj s gravitací vzdá, tak ona dbala na to, aby byla i nadále sexy a její tělo se nerozložilo.

Nejdříve jsme zašli do kostela El Real Santuario del Santísimo Cristo de La Laguna, kde se nachází Kristus na kříži z roku 1520. Je to nejvýznamnější památka města. Původně jsme měli v úmyslu zakoupit si za 3€ vstupenku do všech kostelů, ale nakonec jsme usoudili, že nám stačí vidět tenhle. Raději jsme si dali kávu v kavárně. Káva byla dobrá, ale od přání dát si k tomu zákusek jsme upustili, když se Jana podívala dovnitř a uviděla na dortech plíseň.

Ještě chvíli jsme chodili po městě, ale v 16.00 nám začínala prohlídka s průvodcem, kterou jsme coby vzdělávací skupina měli zdarma. S Terezkou jsme omrkly průvodce Davida a zhodnotily ho takto: malý, škaredý, moc tmavý, nesympatický, nebrat. Ale zato jsme se dověděli, proč je město, které se celým svým celým názvem jmenuje San Cristóbal de La Laguna, na seznamu UNESCO. Je to proto, že bylo prvním městem postaveným podle urbanistického plánu, který se pak aplikoval po celém světě, zejména v Latinské Americe. Lidé, kteří bydlí v těchto historicky cenných domech, jsou povinni je udržovat v původním stavu. Je to sice prestižní bydlení, ale finančně náročné, takže se jich často zbavují a přenechávají je státu. Toto nám vysvětloval na křižovatce, kde značně profukovalo a teplota touto podvečerní dobou ještě poklesla. Přestávala jsem ho vnímat a začínala hybernovat. Pak nás zavedl do několika historických domů, kde byly zase ty typické balkóny a vysvětlil, jak a proč se tu s takovou oblibou používá dřevo. V dávných dobách to byla nejdostupnější surovina. Dřevo je silně prostoupené pryskyřicí, takže není třeba ho nijak udržovat. Pryskyřice působí jako přirozená impregnace a do dřeva se nepustí ani dřevokazný hmyz ani houby. Dnes je však velmi drahé, protože kanárská borovice se nesmí kácet a dá se získat jedině, když nějaký strom sám spadne.

Dál už si nic nepamatuji, jen to, že mé tělo ztuhlo a jako rampouch mě odvezli na hotel. Tam se mě marně snažili rozmrazit ponořením do teplé vody, která však pro mě nebyla dost teplá. Oživování mrtvol nebylo tím, co by Igor zrovna toužil dělat. Zanechal mě samotnou v posteli a vyrazil za nějakou lepší zábavou. Žádnou nenašel, zhnusen se vrátil k již spící mrtvole.

Na večeři promluvil Igor trochu důrazněji s vedoucí kuchyně. Tvářila se chápavě a přislíbila změnu. Tak to jsme zvědaví.

Pátek 15.2.

Na Tenerife jsou dva typy turistických atrakcí. Komerční jsou ty, které se nedají minout a na které jsou reklamy na každém kroku. Typickým příkladem je Loroparque. A pak jsou tu ty nekomerční, ty, které si chrání před zničením a člověk musí vyvinout nějaké úsilí, aby se o nich vůbec dověděl. A tím je právě  Cueva del Viento. Je to lávová jeskyně, sopouch sopky. Vstup je do ní omezen na 4 skupiny denně po 16 lidech. Nás je 18, ale povolili nám výjimku.

Jeskyně je ve městě Icod de los Vinos. Dojet k ní je nezapomenutelný zážitek. Jede se do kopce, kterému moc nechybí k tomu, aby měl stoupání 90^O. Celou dobu jsem měla pocit, že se auto musí nutně obrátit na střechu a padat dolů. Návštěvu jsme zahájili v návštěvnickém centru, kde jsme dostali obšírné vysvětlení o tom, jaké typy lávy jsou na Tenerife a jak jeskyně vznikly. Typy lávy jsou dva. Láva aa je kyselá, viskózní a málo soudržná. Kdo jde po ní bos, ten řekne: „Aa!“, protože ho to píchá do nožiček. Rychle tvrdne již v jícnu sopky, čímž způsobuje jeho ucpání. Druhý typ lávy je zásaditý, velmi tekutý, málo přilnavý, velmi pohyblivý, schopný urazit několik kilometrů lávovými kanály a jmenuje se pahoehoe. Na povrchu je láva hladká. Lávový kanál vznikne tak, že láva na povrchu ztuhne, ale uvnitř je tekutá. Teče tudy, jako by tekla voda. V jednom místě vyteče ven a tam, kde předtím tekla, zůstane dutina. Takto vytvořené chodby nemusí být souvislé, protože někde láva ztuhne a vytvoří špunt. Takto vzniklé jeskyně v Icodu mají tři různě vysoká patra, protože je zde vytvořily tři následné erupce.

Po teoretickém výkladu jsme nasedli do džípů a byli odvezeni do přírody. Vyfasovali jsme helmy se světlem a pod ně slušivé čepičky. Vypadali jsme úchvatně jak v čepičkách, tak v helmách. Průvodce nám ukázal oba typy lávy nejdřív venku a pak nás vzal do jeskyně.

V sopouchu sopky je tma. Jediné světlo, které jsme měli k dispozici, bylo to na našich hlavách. Šli jsme sopouchem, pozorovali, jakou krajkovou výzdobu nám na stropě připravila láva. Při troše fantazie to mohlo připomínat Alhambru. Někde prorůstaly kořínky rostlin. Průvodce nám vysvětlil, že na zemi původně byla hlína, která tam napadala shora, ale vzali hadice a kartáče a vyčistili to tam, abychom mohli chodit přímo po lávě. To samé udělali i tam, co jsme si prohlíželi lávu venku. Anitě se po ní dobře nechodilo. Spadla a narazila si pozadí. Jinak se jí naštěstí nic nestalo, protože měla helmu. Cestou zpět jsme se chvíli zastavili, vypnuli světla a drželi minutu ticha. Byla absolutní tma, nebylo vidět vůbec nic. Jenom jsem slyšela Pavla, jak vedle mě funí. Má tak trochu chřipku.

Venku jsme pak dostali vysvětlení ke kanárským borovicím. Jsou to stromy, které přežijí požár. Před pár lety tady hořelo. Borovice mají ohořelé kmeny, ale jinak už znovu obrašily. Pak už jen pár slov ke zvířatům. Jedná se o tři typy zvířat: ty, co žijí jen uvnitř jeskyně – ty nemají oči a je mezi nimi mnoho endemitů; ty, co žijí v jeskyni, ale někdy chodí ven – třeba pavouci a pak ti, co tam zabloudí a najdou tam svoji smrt.

Dostalo se nám i informací, které s jeskyní nesouvisí: že máme ochutnat speciální kanárské kafe barraquito leche y leche con todo neboli saperoco, které obsahuje kondenzované mléko, skořici, citrón, mléko a likér, že máme navštívit Candelarii a vyfotit se s některým s Guančských králů a ještě jsme dostali ochutnat gofio v jeho nezpracované podobě, tedy jako mouku i s poučením, jak se s touto moukou může naložit dál.

Icod de los Vinos jsme samozřejmě navštívili také. Vidět draco milenario – tisíc let starou dracenu, to je povinnost. Zbývající čas, kterého nebylo mnoho, trávil každý po svém. Někdo šel na košt vín a sýrů, my jsme zašli do kavárny. Nebyl by to Igor, aby si neporučil saperoco neboli barraquito leche y leche con todo. A když jsme se podívali do našich balíčků, s chutí jsme snědli jejich obsah, protože místo červeného salámu byla mňam mňam šunečka a mňam mňam sýreček.

A teď přijde to nejkomerčnější, co na Tenerife je – Loroparque. Regulérní vstupné je 33€. Abychom v Loroparque dostali studentskou skupinovou slevu (tedy 20€), museli jsme zaplatit dvě vstupenky navíc. Sleva se totiž poskytuje jen pro 20 a více osob. Naším úkolem teď bylo tyto dva lístky prodat a peníze použít na zaplacení dárků pro lidi z nadace, kteří nám pomohli získat všechny ty slevy. Kdyby se to nepovedlo, musela bych to pak vybrat od všech v autobuse cestou domů v českých korunách. Oslovila jsem několik lidí, ale všichni nás považovali za podvodníky a Igora z toho chytla blbka, tvářil se nasupeně a okřikoval mě, ať toho nechám. Navíc vznikl zádrhel na pokladně. Předložila jsem jim naše doklady, ale oni nás ve své databázi nemohli najít. Divné. Měli jsme to předem zaplacené a v mailu mi výslovně psali, že nás budou čekat, a že ani nebudou chtít žádné potvrzení. Ztratili jsme dobrou čtvrthodinku čekáním, ale pak se to vysvětlilo. Při platbě Igor omylem místo 15.2. napsal 15.3. Situaci se vstupenkami mezitím vyřešila Terezka, která našla mladé německé manžele s dítětem v kočárku, kteří byli ochotni do toho jít. Ti během té čtvrthodinky trochu znervózněli, ale nasadili jsme na ně Andrése. Nakonec všechno dobře dopadlo. Dostali jsme se dovnitř, získali jsme od Němců našich 40€, oni tím zase 26€ ušetřili, zkrátka, spokojenost byla na všech stranách a tak je to správné a tak to musí být. Ještě zbývalo domluvit se na odjezdu. Babička se včera už nadobro přestěhovala do auta k Pereirovým. Velmi si rozuměla s Anitou. My jsme místo ní dostali Juanu. Juana s Terezkou chtěly odjíždět až v šest, Igor, který tyto komerční záležitosti nemá rád a raději by teď byl někde úplně jinde, trval na půl šesté. Snažila jsem se ho přesvědčit, ať vyhoví Terezce, když dnes prokázala mimořádné odhodlání, odvahu i schopnosti a sehnala ty Němce. Igor prohlásil, že je to irelevantní a nekompromisně trval na svém.

Ano, je to komerční záležitost a ti kapitalisti, to jsou potvory. Dobře vědí, jak na nás. Všechno bylo vypočítáno na efekt a vymyšleno přesně tak, aby to lahodilo oku. Kolem pěkně vyvedených barevných papoušků jsme přišli k opicím. Po levé straně jsme měli vkusný palmový háj s posekaným trávníkem. Opičák k nám seděl zády, nijak se od nás nenechal vyrušovat. Pak se přece jen ohlédl a nám se ho v tomto okamžiku podařilo vyfotit. O pár metrů dál bylo tučňákárium. Byl to takový hodně moc velký mrazák pro tučňáky. To je legrace. Přijeli jsme na tropický ostrov, abychom pozorovali tučňáky. Pomalu jsme jeli na páse kolem tlustého skla a nebylo jisté, jestli my sledujeme tučňáky nebo jestli tučňáci sledují nás. Zájem byl oboustranný. Většina jich byla na břehu, ale pár jich kolem nás proplulo i pod vodou. Viděli jsme je jako v akváriu. A ono to vlastně bylo akvárium.

Opustili jsme tučňáky a došli jsme k lachtanům. Viděli jsme, že se tam zrovna shromažďují lidé a za chvíli začne show. Sedli jsme si tedy také. Představení bylo roztomilé. Lachtani chytali kroužky a balónky, vylézali z vody a tleskali ploutvemi. Zjistili jsme v programu, že vystoupení na sebe navazují a přesunuli jsme se k delfínům.

Ti nejdřív skákali jen tak a potom přes tyč a lano, které bylo dost vysoko. Pak povozili své ošetřovatele. Pohybovali se takovou rychlostí, že od nich stříkala voda, jakoby jeli na vodních lyžích. Potom se všichni delfíni sešli v jednom rohu, vystrčili hlavičky a něco nám povídali. Na závěr vzali nějakou holčičku z publika na loď a ta si je směla pohladit. U delfínů se Igor přestal tvářit kysele. Tak nakonec dostali ti kapitalisti i jeho.

Od delfínů se šlo kolem bílých tygrů. Krásné kočičky! S Ondrou jsme si hned vzpomněli na seltene weiße Tiger von Sigfried und Roi. Mohla bych se na ně dívat celé odpoledne, ale bylo třeba přesunout se k velrybám. Sedli jsme si tam, kde se nám zdálo, že to už není mokré, ale pak jsme si všimli, že i v naší řadě je na opěradlech napsané splash zone, rychle jsme to přehodnotili a přesedli si ještě o jednu řadu výš. Pak se ukázaly ty rybičky, velrybičky. Je to věc, když zvíře velké jako dům vyskočí a pleskne sebou do vody. Ve splash zone seděly děti v pláštěnkách a měly ohromnou radost, když je to postříkalo. Jedna velryba se nám přišla ukázat. Vylezla na břeh a my jsme si ji prohlédli na suchu. Největší legrace bylo krmení. Ošetřovatel jí hodil rybu. Velryba mu ji vrátila zpět. Hodil ji znovu, zase mu ji vrátila. Tak jí dal celý kýbl ryb. A to už byla spokojená. Našli jsme Juanu a Terezku. Igor slevil na tři čtvrtě na šest.

Ještě se dalo jít na papoušky. Papoušci tam jezdí na kole a předvádějí všelijaké kousky. To už Igor nedovolil. Nevadí, byli jsme rádi i za tu čtvrthodinku navíc, kterou nám dopřál. Prohlédli jsme si zbytek ZOO. Nádherné místo byl záhon s orchidejemi a samozřejmě akvárium, kde nám nad hlavami pluli žraloci. Byl čas odjet. Nabrali jsme Terezku a Juanu. Obě by tam ještě rády zůstaly, ale vyrazili jsme.

Bylo to proto, že jsme chtěli uposlechnout rady průvodce z cuevy a naším dalším cílem byla tedy Candelaria. Jakmile jsme vystoupili z auta, ucítili jsme vůni moře. Takovou nádhernou vůni moře, jakou znám z Bulharska. Nevím, proč jsme ji necítili v jiných městech. Vždyť moře je tu přece všude. Zeptala jsem se policisty kudy ke králům. Vydali jsme se naznačeným směrem ulicí plnou obchodů, kde to žilo. Igor si všiml po pravé straně obchodu s oblečením, kde měli zrovna totální výprodej. Vše za 10€. Tomu se nedalo odolat. Vrátíme se tam hned, jak se seznámíme s králi. Začínalo se totiž stmívat a bylo nutno ještě využít aspoň trochu rozumných světelných podmínek. Králové tam stáli v řadě vedle sebe. Všichni byli krásní, ale pro nikoho z nás nebyl problém najít si toho nejhezčího. Já jsem si vybrala toho, co měl dva ptáky. Mám ráda lidi, kteří mají rádi zvířata. Na náměstí nebyli jen králové, byla tam i starobylá katedrála.

Když jsme se nabažili králů a pohledu na moře, vrátili jsme se zpět k obchodům. Ondra s Terezkou si koupili zmrzlinu, Igor nějaké koření a pak jsme se vrhli na obchod s oblečením. Byla to bomba. Věci, které normálně stojí 40 až 50€, byly všechny jen za 10! Všechno z přírodních materiálů! Už jsem se na podobné kdysi dívala v Bulharsku, ale zdály se mi moc drahé. Pustili jsme se s Juanou zuřivě do zkoušení šatů. Chvilku to trvalo, než jsme našly ty pravé. Já jsem si nakonec koupila 3 kousky: šaty, sukni a halenku. Igor si koupil košili. Juana si vybrala jedny šaty pro sebe a jedny pro maminku. „Es por mi mujer.“ řekla prodavačce. Musela jsem to uvést na pravou míru. Vysvětlila jsem jí, že Juana není lesba, že ve skutečnosti chtěla říct: „Es para mi madre.“ O něco těžší to bylo s Terezkou. Vyzkoušela všechno možné, v ničem se moc necítila. Ale nakonec si vybrala i ona. Všichni jsme byli spokojení a už nikoho nemrzelo, že jsme odjeli dřív z loroparque.

Večer se u nás na pokoji stavili Soukalovi a Černí, aby nám předali víno a čokoládu jako poděkování za zorganizování zájezdu. Bylo to od nich moc milé. Šli jsme pak společně do baru, ať si ještě užijeme ten all inclusive. Potkali jsme se tam skoro všichni. My jsme s Juanou došly v našich nových šatech a všem jsme vyprávěly, jak jsme se měli v Candelarii. Seděla tam s námi Terezka a pořád přemýšlela, jak navázat kontakt se dvěma mladíky. Oční kontakt už tam byl předtím v jídelně, ale to bylo tak všechno. Pořád jsme vymýšleli nějakou taktiku Juana, Terezka a já, až jsme na to přišly. Terezka si vzala mobil, šla ven a předstírala, že telefonuje. Bingo! Ona to dala!!! Hurá!!! Nakonec sice vyšlo najevo, že jsou to Rusáci, a že nemluví ani jedním z jazyků, které umí Terezka, ale nevadí. Přátelství bylo navázáno.

Sobota 16.2.

Je to smutné, ale je to tak. Přišel den odjezdu. Musíme vyklidit pokoj do deseti hodin a all inclusive nám platí do dvanácti, takže oběd nám v jídelně nedají. My jsme se ale rozhodli, že si to užijeme až do konce. Doslova do poslední minuty. Vyrazíme z toho, co to dá. Náš pokoj byl tak šikovně umístěný, že z balkónu se dalo přelézt zábradlí a byli jsme na terase nad bazénem. Nechali jsme otevřené balkónové dveře. Přesně v deset sice přestala téct voda, ale ledničku a záchod jsme i nadále používali. K bazénu jsme si vzali erární ručníky a pak jsme je jen vrátili na balkón.

Počasí bylo nádherné. Jasná obloha, 25 stupňů, voda v bazénu krásně teplá. Koupat se šli skoro všichni, jen naše babička a Pereirovi seděli někde v hotelu a získávali si tak mučednické body. My jsme leželi na lehátkách a chodili do vody. Užívali jsme si našeho malého léta v zimě. Doma je mínus tři! A sněží! Vyhledala jsem obě Jany, abychom udělaly fotku „My, holky z nadace“ a taky video „Doma je mínus tři.“ To jsem pak hned jak to šlo, rozeslala všem kamarádům, kteří odklízeli sníh. Jsem prostě hodná holka.

Čas plynul směrem kupředu. To už je taková jeho mizerná vlastnost. Až jednou vynaleznou cestování v čase, možná se budu chtít vrátit právě sem. Pohoda, sluníčko, voda, bar… ten jsem navštěvovala každou chvíli. Dávala jsem si dnes licor de plátano. Moc alkoholu to asi neobsahuje. Měla jsem si čtyři a pořád střízlivá. To není dobré – před procedurami na letišti! All inclusive nám platilo sice jen do dvanácti, ale na baru nevěděli, že dnes odjíždíme. U bazénu nás viděli poprvé, asi si mysleli, že jsme právě přijeli. Nechali jsme si od nich udělat nějaké jídlo – nugetky s hranolkami. Žádná sláva to nebyla, ale něco teplého do žaludku jsme dostali.

V jednu měl být odjezd. O tři čtvrtě jsme se oblékli a šli k recepci. Řidič už tam byl. Fofrem jsme posbírali naše věci. Zmatek nad zmatek. Doufám, že máme všechno. Babička s Ondrou jeli autobusem, já jsem jela s Igorem autem.

Vrácení auta byla otázka dvou minut, dostat se do letadla dvou hodin. Anita už sice prošla i se svými příjmeními, ale security – to byla šílenost. Museli jsme všechno vyskládat na tácy a pořád to někam poponášet. K poponášení jsme měli i zimní bundy, které tady v 25 stupních jsou zbytečné, ale doma v mínus třech budou nezbytné. Při průchodu rámem jsem pípala, takže jsem se musela zout. Divím se, že mi nezabavili ty boty. To byla jasná biologická zbraň. Cigaretami smrdící baba mě osahávala. Fujtajbl! Že tím rovnou nepověří bezdomovce! To nejhorší jsme však zjistili až doma: že se nám tam ztratila navigace. Bude se mi po Carlosovi stýskat. Už nás nikdy nepošle na kruhovém objezdu na třetí exit, nebudeme se držet vpravo, ba ani nepřekročíme povolenou rychlost.

Pravděpodobnost, že se stanu objetí teroristického útoku je 1:3 500 000. To je známý fakt. Tím nemyslím, že by byl známý každému. Je známý jen tomu, kdo se obtěžuje si to zjistit. Jaká je pravděpodobnost, že se někomu něco ztratí při bezpečnostní prohlídce, se mi zjistit nepodařilo. Viděla bych to tak 1:20 nebo maximálně 1:50. No, já bych raději nesla to první riziko, kdybych si mohla vybrat.

Konečně jsme se dostali do letadla. Vylétali jsme v 16.00 kanárského času a ve Vídni jsme byli s půlhodinovým zpožděním až kolem desáté večer. Pět hodin v letadle by se dalo zvládnout o dost líp, kdyby s námi neletěla banda zdivočelých slovenských Maďarů v podroušeném stavu. Letěli s námi i opačným směrem, to ale neseděli přímo před námi. Bylo toho víc, co bylo stejné: stejná letecká společnost, stejné letadlo, stejné jídlo, stejné filmy. A stejné morbidní řeči před startem. Co by jim udělalo, kdyby jednou pro změnu dali k lepšímu, co se stane, když letadlo nespadne? Ale kdepak! Místo toho jen: „Formuláře k sepsání závěti najdete v kapse na sedadle před vámi.“

Byli jsme všichni rádi, když jsme přistáli ve Vídni. Dlouho jsme čekali na kufry a daleko jsme šli po letišti. Autobus na nás čekal, jak bylo dohodnuto. Než všichni usnuli, pronesla jsem krátkou závěrečnou řeč, ve které jsem vyzdvihla Terezčiny úspěchy – sehnání Němců a spřátelení se s ruskými mafiány. Později mě mrzelo, že jsem zapomněla pochválit Libora jako nejlepšího pronásledovatele, Renátu za domluvení autobusu a Juanu za to, jak o nás pečovala. Příště si to musím lépe připravit, abych zase nevařila z vody.

Přijeli jsme po půl druhé v noci. Babička byla poněkud rozladěna, že u nás musí přespat a nikdo jí nechce odvézt do Veselí. Dokonce ani Igor nebyl ochoten riskovat usnutí za volantem.