ŠKOLNÍ VÝLET DO MADRIDU
21.-27.2.2009
Když jsem začala vést kurz španělštiny pro dospělé ve Vracově, hned od počátku na mě byly kladeny některými studujícími různé požadavky více či méně kuriózní - jako například rozdělit skupinu začátečníků na začátečníky a pokročilé – a já jsem se jim ze všech sil snažila vyhovět.
„Jeďme na školní výlet! Do Španělska!“ přišla jednou s tímto nápadem Ivana, povoláním družinářka, která je autorkou většiny, ne-li všech, výše zmíněných nápadů. Její iniciativa nezůstala bez odezvy: „Ano, jeďme!“ přidala se hned její kamarádka Ina, učitelka na zdravotní škole. „Když chodíme do školy, tak bychom měli jet na školní výlet.“
„Nevím,“ zaváhala jsem. „Nejdřív se budu muset zeptat doma na svůj názor.“
Jak jsem slíbila, tak jsem učinila. „Igore, moji studující španělštiny by chtěli jet na školní výlet do Španělska. Co říkáš, pojedeme?“
„Ty ses asi zbláznila! Školní výlet do Španělska!? Kdo to kdy slyšel?!“ tak to by asi byla přirozená reakce každého normálního manžela. Ale ne toho mého.
„To zařídím.“ řekl Igor stručně a jasně.
A zařídil. Představila jsem ho třídě jako vedoucího zájezdu. Igor objednal po internetu letenky a ubytování pro 21 lidí. Původně jsme uvažovali, že požádáme o pomoc nějakou cestovní kancelář. Když jsem paní v KTA seznámila s našimi požadavky, prohlásila: „To neumím. Za tuto cenu to neumím.“
Igor uměl. Náklady nepřesáhly 10000 Kč na osobu, jak jsme plánovali.
Přípravy byly horečné nejen na naší straně. Probírali jsme podrobnosti týkající se programu s Juliem a Guillermem a oni v Madridu pověřili organizací sekretářku Cristinu.
Sobota 21.2.
V sobotu ráno vše vypuklo. Pro nás vlastně už v pátek. Přespali jsme u mých rodičů v Brně. Igor, já, Ondra a Pavlína (tou dobou studentka kvinty gymnázia v Kyjově). Pavla sice jela do Španělska s tatínkem, ale ten letěl jiným letadlem. Naše skupina letěla celkem třemi letadly, protože jinak by ty letenky byly o dost dražší.
Z Brna bylo nutno dopravit se do Prahy. Vstávali jsme ve tři čtvrtě na čtyři ráno, abychom stihli vlak ve 4.41. Vlak jsme považovali za méně rizikový než autobus, který by mohl uvíznout někde v zácpě na dálnici. Na nádraží jsme se hned připojili ke Kozumplíkovým a Lucce Seličové, kteří přijeli přímo z Vracova. Usedli jsme do moderního vlaku a já jsem si představovala, že bych mohla ty tři hodiny prospat. Čekal nás náročný den a jistota, že se večer do postele nedostaneme před půlnocí. Uvelebila jsem se na sedadle a zavřela oči a zazvonil telefon. Lucce volala nějaká její kamarádka, která taky někam cestovala. „Jé, to je super mega zajímavý, že my teď jedeme každá opačným směrem…“
Rozhovor trval přes hodinu, protože bylo třeba probrat ještě spoustu dalších super mega zajímavých faktů. „Už se přece musí konečně jedné z nich vybít baterie.“ doufala jsem, stejně jako všichni ostatní. Nasadila jsem si sluchátka a snažila se Lucčin hovor přehlušit relaxační hudbou.
Doprava na letiště hromadnou dopravou proběhla celkem hladce. Před registrací jsme se šťastně shledali se zbytkem těch, co cestovali stejným letadlem. Byli to ti šťastnější, ti kteří měli v Praze příbuzné, u kterých mohli přespat a vyhnout se tak super mega cestování s Luckou.
Zaregistrovali jsme se a prošli jsme všemi těmi bezpečnostními a jinými kontrolami, navoněli jsme se v duty-free obchodech a nastoupili do letadla. Odlet byl v 11.10. V letadle nám pouštěli před odletem hudbu. Jedna z písní byl Daniel od Eltona Johna – píseň o tom, jak se jeho starší bratr zabil v letadle, které se zřítilo, když letěl do Španělska. Napadlo mě, že to nebyla zrovna ideální volba. Naštěstí málokdo v letadle věděl, o čem ta písnička je, takže většinu pasažérů mohla vyděsit pouze ta morbidní instruktáž o kyslíkových maskách, nouzových východech a záchranných vestách a ztroskotání nad mořem (nad kterým jsme neletěli), která se opakuje při každém letu. Osobně mám mnohem raději její verzi z výtahu z Červeného Trpaslíka, kde Listrovi milý ženský hlas vysvětluje, že v případě zaseknutí výtahu „…kyanidovou kapsli prostě rozkousnete a necháte rozpustit pod jazykem.“
Po příletu na nás čekal Julio s Martou a nejmladší dcerou Isabel. Posadili jsme se v kavárně a ještě další hodinu jsme čekali na Pavla Šalšu, který přiletěl letadlem z Vídně. Zatím Julio rozdal materiály. Pro každého (včetně dvouletého Matouška) byla připravená igelitová taška s prospekty, propiskou a symbolem nadace. Já, jako paní učitelka, jsem dostala ještě další tašku, ve které byly jízdenky na metro a vlak do Toleda, vstupenky a seznamy, které potvrzovaly, že jsme tu v rámci kulturní výměny. To jsem ještě netušila, že jsme ty jízdenky a vstupenky od nadace dostali zdarma a ty seznamy, že nám skutečně zajistí volný vstup do většiny památek. Taky nám zapůjčili mobil pro volání ve Španělsku.
Marta nám odvezla autem věci do hostalu a my jsme se dopravovali metrem. Lucka byla hrozně šťastná, že se jí splnil její sen a je konečně ve Španělsku. Začala fotit hned na letišti a než jsme přišli k hostalu, měla už vyfocených sto fotek. Co fotila? No, všechno. Cedule, domy, jezdící schody, obchody, metro…
V hostalu nás ubytovával sympatický, i když poněkud pomalejší, starší pán. Vysvětlil mi, že na pokojích jsou telefony, kterými se dovoláme nejen na recepci, ale můžeme komunikovat i mezi sebou, což se později ukázalo jako velice praktické. Pokoje byly sice velmi malé, ale čisté a bylo v nich vše, co jsme potřebovali. Vybalila jsem věci, vykoupali jsme se a byl čas vyrazit na koncert.
Koncert byl nádherný. V první části hráli skladby nějakého španělského skladatele a po přestávce pak přišel na řadu Beethoven. Hudebníci byli velmi mladí, myslím, že málokterému bylo přes dvacet, ale hráli jak profesionálové. Po koncertě jsme se ještě podívali do zákulisí a pozdravili se s jejich dirigentkou Silvií, která jako jediná je profesionálka a je jí asi tak čtyřicet let.
Nakonec jsme se s Juliem a Martou vypravili zpátky na letiště čekat na poslední skupinu jedenácti lidí. Jejich letadlo mělo přiletět v jedenáct hodin, ale mělo zpoždění. Seděli jsme v kavárně a čekali a čekali. Už jsem měla strach, že jsme se minuli, ale naštěstí se tak nestalo. Igor s Juliem vzali většinu lidí metrem a na mě už se nemohli dívat, jak jsem unavená, tak mě posadili k Martě do auta a vezla jsem se s kufry. Nejdřív jsem proti tomu protestovala, protože jsem chtěla, aby místo mě jela Jitka Goliášová se dvěma malými dětmi, ale nakonec jsme se vešli všichni.
Madrid žije nočním životem a tou dobou zrovna byl karneval. Bylo neřešitelné dostat se autem k hostalu. Museli jsme zaparkovat kus od něj a i tak jsme přijeli později, než ti co jeli metrem. Byla jsem tak vyčerpaná, že už si ani nepamatuji, jak jsem se dostala do postele.
Neděle 22.2.
Nemuseli jsme vstávat nijak brzy – kolem půl osmé, ale vůbec se nám nechtělo. Venku bylo ještě šero, skoro tma. Madrid má stejný čas jako je u nás, ale asi by měl být o hodinu posunutý. Šli jsme na snídani. Snídaně byla dobrá, ale obsluha hodně vázla. Bylo vidět, že na takové návaly tu nejsou zařízení.
Dali jsme si sraz před hostalem a vyrazili na prohlídku Madridu. Výkladem byli dnes pověřeni Kozumplíkovi a Ina. Dostali to už ve Vracově za domácí úkol. Igor nás vedl kolem sochy Medvěd a Madroňo, která je symbolem Madridu, přes Plaza Mayor až ke kostelu San Ginés. Ten jsme si prohlédli i zevnitř a poprvé jsme uviděli oblečené sochy svatých. Mirka řekla krátce něco k historii kostela a já jsem k tomu dodala, že zůstat na ocet se španělsky řekne: quedar para vestir santos.
Našim cílem bylo tržiště Rastro. Když je člověk jednou v Madridu, tak musí jít v neděli ráno na Rastro. Jak říká Andrés, Rastro už není, co bývalo. Jsou tam hlavně stánky s levným oblečením, takové, jaké u nás prodávají Vietnamci. Nám se ale podařilo najít i zajímavější věci. Slyšeli jsme pána, který hrál na sklenice s vodou přímo naproti stánku v orientálním stylu. Našli jsme i klasické vetešnictví a mimozemšťana Thora. Ondra si vybral nějaké kamínky a trilobita a taky jsme mu koupili nové tenisky, protože je už nutně potřeboval. Dokonce jsme našli i obchod s dobrotami a samozřejmě jsme si koupili nějaké olivy.
Dál nás Igor zavedl k bráně Puerta de Toledo, kostelu San Francisco až ke katedrále Nuestra Señora de Almudena. Katedrála je to obrovská a poměrně nová, pochází z 20.století. Madriďané ji nemají rádi. Ani se nedivím, mně se taky moc nelíbila. Z venku vypadá sice docela pěkně – z dálky i z blízka, ale uvnitř je to takové divné. Je to taková podivná směs čehosi, jakoby se architekt nemohl rozhodnout, jestli chce, aby to bylo moderní nebo ne. Vitráže jsou až příliš strohé, ale když už nic, tak vrhají aspoň zajímavé barevné světlo, které se odráží na bílých stěnách a sloupech. Před katedrálou je socha minulého papeže Jana Pavla. Vedle kostela stojí královský palác, ale do něho půjdeme jindy.
Po ulici Calle Mayor jsme došli k malému, roztomilému a historicky cennému náměstí Plaza de la Villa. Na něm stojí radnice – Ayuntamiento, Casa de Cisneros – rekonstrukce paláce ze 16.století a Torre de los Lujanes, která je dnes součástí univerzity. Potom pokračujeme po téže ulici až na Plaza Mayor, což je centrum habsburského Madridu ze 17.století. Nejkrásnější stavbou je pekárna – Casa de Panadería. Její fasáda je plná nádherných nástěnných maleb. Tady jsme dali rozchod a pak už se každý pohyboval po vlastní ose.
Chodili jsme kolem barevných umělohmotných krav, které byly rozmístěny po celém Madridu. Jejich funkcí bylo obveselit kolemjdoucí. Každý, kdo vidí takovou krávu, by se měl usmát. Říkali jsme jim tedy veselé krávy.
My jsme s sebou vzali Pavlu a vypravili se do muzea moderního umění Reina Sofia. Pavel se totiž zapomněl na filatelistickém trhu a Pavlíně se na něj nechtělo čekat. Tento den byl vybrán pro prohlídku Madridu, protože některá muzea byla zdarma. Doufala jsem, že by snad návštěva tohoto muzea mohla změnit můj názor na moderní umění, ale nepovedlo se. U některých obrazů jsem měla pocit, že je nakreslilo tříleté dítě. U jiných mě pronásledovala paranoidní představa, že nás autor odněkud sleduje a za zády se nám chechtá. Tak tomu bylo třeba u obrazu, který byl celý tmavě modrý a jmenoval se Tmavá modř. Kousek dál byl jiný, ten byl sytě červený a jmenoval se Sytá červeň. Občas se přece jen našlo něco, co se mi líbilo. Byla to třeba knihovna vyrobená z dřevěných špalků. Všechno bylo dřevěné, včetně knížek.
Bylo jen málo děl, která by na mě zanechala hluboký dojem. Jedním z nich byla Picassova Guernica. Zapůsobila na mě svojí velikostí, ale hlavně tím, jak otřesnou historickou událost znázorňovala. Před druhou světovou válkou si Hitler ve Španělsku zkoušel své zbraně. Dělo se tak se souhlasem diktátora Franca, pro kterého to byl snadný způsob, jak zlikvidovat Republiku. 26.dubna 1937 provedla nacistická armáda na Francův příkaz tříhodinový nálet na městečko Guernica, kde zrovna probíhal trh. Při brutálním bombardování bylo usmrceno přes 2000 lidí.
Bylo už odpoledne, a protože jsme dostali hlad, zašli jsme si do KFC na pikantní kuřecí křídla. Doporučily nám to holky – Lucka, Petra a Kája, které si to daly včera. Nejdřív byl trochu problém to najít, ale náhodou jsme je potkali a tak nás nasměrovaly. Nikdy předtím jsem v KFC nejedla a tak mě celkem překvapilo, že jsme nedostali příbor a museli jíst rukama. Ale bylo to výborné a velmi levné.
Bylo by dost zhovadilé být v Madridu a nenavštívit Prado. Byli jsme tam už někdy před devatenácti lety, ale rádi se tam podíváme znovu. Po Reina Sofia to bude příjemná změna. Zamířili jsme tedy tímto směrem. Bylo vidět, že dnes jsou muzea zdarma. Kolem Prada se táhla obrovská fronta, která zatáčela až za roh a táhla se dalších sto metrů. Odhodlaně jsme se postavili na její konec, jenom Ondra si šel sednout na lavičku. Když už jsme se blížili k pokladně, zaběhla jsem pro Ondru. Vypadal dost bledě. Přivedla jsem ho ukázat Igorovi. Bylo jasné, že dovnitř nemůžeme, protože Ondra se dlouho na nohou neudrží. Bolelo ho břicho, hlava, chtělo se mu zvracet. Protože se mu točila hlava, položili jsme ho na trávník. „To bylo to kuře.“ stěžoval si Ondra. „Bylo divné.“ „Ale nebylo.“ Nesouhlasila jsem. Bylo výborné. Měli jsme ho všichni. Kdyby to bylo z toho, bylo by špatně i nám. To máš z těch tvých špinavých rukou. V KFC se nebylo kde umýt a tys předtím pořád na všechno sahal a teď to máš!“
Vydali jsme se k hostalu. Po každých dvaceti až třiceti metrech si Ondra musel sednout nebo i lehnout, pokud to šlo. V hostalu pozvracel záchod, postel, podlahu, tepláky, pyžamo… všechno. Recepční byl velice hodný a dal nám nové povlečení a kýbl na blití. Zavolali jsme Juliovi a ten nám slíbil, že si Ondru další den vezme k sobě domů.
Pondělí 23.2.
Bez Ondry jsme ráno odjížděli vysokorychlostním vlakem z nádraží Atocha. Nádraží samo o sobě stojí za vidění, i kdyby člověk snad nikam nejel. Je to nádherná tropická botanická zahrada s palmami a umělými jezírky, ve kterých jsou želvy. Nachází se tam 7000 rostlin 400 různých druhů. Tam jsme se chvíli procházeli, než přišel Andrés a Fernando. (V Kyjově je známý pod přezdívkou Fernetando. Říká se, že když se jednou zpil fernetem, tak ho potom jistá Kamila použila a zahodila. Nevím, co si mám pod tím představit, ale slyšela jsem to vyprávět přesně takto.)
Rozdala jsem jízdenky a prošli jsme bezpečnostní kontrolou ne nepodobné té na letišti. Tohle opatření zavedli po teroristických útocích 11.3.2004, při kterých bylo zavražděno 200 lidí. Vlaky odjíždí a přijíždí zcela přesně od té doby, kdy se zavedlo pravidlo, že při zpoždění se vrací jízdné. Je to dobré pravidlo, bylo by fajn, kdyby ho zavedli i u nás. Asi by to neprošlo, to už by se mohlo zrovna říct, že vlakem budeme jezdit zadarmo. Má to i svoje nevýhody. Minutu před odjezdem se vlak zavře a nikoho už nenechají nastoupit. Ti, co dobíhají na poslední chvíli, mají smůlu. V TOLEDU jsme byli za třicet minut.
Už samotné nádraží bylo v mudecharském slohu. Pěšky jsme stoupali vzhůru do města a cestou jsme se kochali jeho překrásným panoramatem. Vstoupili jsme bránou Puerta de Alcántara a most, který je za ní je ke kochání asi úplně to nejlepší místo. Snad proto jsme se zastavili právě na něm, abychom si poslechli Mirkův výklad k historii a chvíli se dívali na Alcázar na kopečku před námi a řeku Tajo pod námi. Alcázar byla středověká pevnost, ale z původní ho vybavení stavby se moc nezachovalo. Dnes je tam vojenské muzeum.
Potom nás Igor vedl úzkými uličkami ke všem těm známým branám – Puerta de Bisagra a Puerta del Sol. Další výklad už měli Šalšovi, konkrétně Pavel. Pavla jsme obdivovali, protože měl materiály ve španělštině a dobře se v nich orientoval, ačkoliv se španělsky nikdy pořádně neučil. Pavlínku jsem naopak litovala. Neměla taťku brát s sebou. Nejen, že za celou dobu nepromluvila ani slovo španělsky, ale připadla mi tam trošku jako chovanka dívčího kláštera. Zatímco ostatní holky – Petra, Kája a Lucka chodily po večerech do města a do barů, Pavla byla pořád jenom s tatínkem, který ji nikam nebral, protože ani sám nikam nechodil. Netuším, co večer na hostalu dělali, ale typla bych, že Pavlínka vyšívala nebo se modlila růženec, zatímco její otec předčítal z Bible.
Přišli jsme až ke katedrále a tam se to nějak organizačně zaseklo, ale všiml si nás nějaký pán a zavedl nás do zlatnické dílny. Nebyli jsme proti, třeba nás tam pustí na záchod. Už předtím jsme se zastavovali před výlohami obchodů s typickými toledskými zlatnickými výrobky a teď jsme se mohli podívat, jak vznikají. Šli jsme kolem Překladatelské školy (Escuela de Traductores, 14.století), kterou bychom jinak asi minuli a kolem ženského kláštera. Chvíli jsme pozorovali zlatnické mistry při práci a poslouchali výklad o postupu a o tom, jak poznáme ruční práci od strojové. Byli jsme uchváceni a začali jsme nakupovat. My jsme koupili náramek, na kterém žádná dvě očka nejsou stejná a náušnice. Ostatní nezůstávali pozadu. Taky jsme se dostali na ten záchod. Někteří to už nutně potřebovali.
Vrátili jsme se ke katedrále (13-15.století) a vstoupili jsme dovnitř. Je to monument zvenku i zevnitř – věže ve stylu plaménkové gotiky, renesanční kupole, kterou postavil syn El Greca, vyřezávané kostelní lavice s řezbami mytických zvířat a bojových scén, obrovský oltář.
Od katedrály jsme se přemístili k další církevní stavbě, ke klášteru: San Juan de los Reyes (15. století), opět ve stylu plaménkové gotiky a v mudecharském stylu. Stavba byla objednaná katolickými veličenstvy – Ferdinandem a Isabelou, kteří pořádali křížová tažení proti Maurům a rozpoutali dlouhé období náboženské nesnášenlivosti. Jejich názory pak o pár století později byly blízké diktátoru Francovi, který si přivlastnil jejich erbovní znaky a udělal z nich fašistický symbol.
Nádherná křížová chodba nám připomněla tu ze sv. Jeronyma v Lisabonu. K našemu úžasu jsme v rajské zahradě spatřili pomerančovník, obsypaný pomeranči. Tak to by uprostřed února nikdo z nás nečekal. Krásně by se nám tam dál sedělo ve stínu kláštera a dívalo na sluncem prozářenou zahradu a krajkově zdobenou fasádu na protější straně, která vypadala, jakoby snad nebyla ani z kamene, ale ze zlata. Ale byl čas zvednout se a pokračovat dál.
Synagogu Santa Maria la Blanca jsme chtěli vidět už při naší poslední návštěvě Toleda, ale nějak nám to tehdy nevyšlo. Tentokrát jsme měli víc štěstí nebo možná jen času a dostali jsme se dovnitř. Toledo je město tří kultur, protože tu nějakou dobu dokázali vedle sebe existovat židé, muslimové a křesťané. Roku 1405 byla synagoga změněna na kostel. Tehdy získala svůj současný název. Uvnitř není vybavena nábytkem, můžeme obdivovat jen bělostné sloupy, hlavice a oblouky.
Skupina dostala rozchod a my jsme to pojali tak, jako, že si odpočineme. Andrés a Fernando si zašli do restaurace na jídlo. My jsme dnes do restaurace nechtěli, protože jsme si vzali z Madridu pořádnou svačinu. Dali jsme si jen kávu a sedli jsme si se Šalšovými na stejné náměstí, na kterém jsme seděli před devatenácti lety, když jsme tu byli poprvé. Pítko bylo pořád stejně omšelé jako tehdy, ale vzhledem k roční době z něj netekla voda. V ulicích bylo dost turistů na to, že je únor. V sezóně tu asi není k hnutí. Stejně jako v Madridu.
Potom jsme skupinu dovedli ke kostelu Santo Tomé, aby si prohlédli Pohřeb hraběte z Orgaz od el Greca. Každý, kdo navštíví Toledo, by měl tento obraz vidět. Je rafinovaně nasvícen a v kostele má o dost působivější atmosféru, než kdyby byl někde v galerii mezi stovkami dalších děl. Bohužel, kostel byl už zavřen, i když na internetu psali, že by neměl být. „Nedá se nic dělat. Aspoň máte důvod se do Toleda vrátit.“
My jsme se už museli taky začít vracet, ale na nádraží. Naposledy jsme prošli uličkami a bránami, tentokrát však směrem dolů. Opět přes most, poslední pohled na Tajo, na Toledo, nasednout na vlak a zpátky do Madridu.
Uložili jsme Ondru, který pořád nevypadal moc dobře. Přes den jsme mu několikrát volali. Andrés se rozhodl zůstat s námi v hostalu, protože s námi jel i další den a cestování do Bustarviejo a zpět by ho nepřišlo o nic levněji než jeden nocleh. Navíc by musel moc brzo vstávat.
Vyrazili jsme do baru, ať z toho nočního života taky něco máme. Dostali jsme zprávu od ostatních, kde jsou, a když byl Ondra v posteli, přišli jsme za nimi. Později přišel i Andrés a začal objednávat ve velkém. Domlouvali jsme se mezi sebou, že ho to v žádném případě nenecháme zaplatit, protože v centru Madridu je strašně draho. Nepodařilo se. Andrés na tom trval.
Po opuštění baru jsme šli ještě na chvíli k Andrésovi na pokoj – my, Kozumplíkovi a Mirek. Někdo donesl víno (asi Mirek) a ještě nějakou chvíli jsme se bavili na Andrésovo oblíbené téma, což je rovnoprávnost žen. Španělé jsou v tomto ohledu mnohem dál než my – například ve vládě mají víc než polovinu žen – a projevuje se to i v běžném životě. I při této diskuzi bylo vidět, že máme co dohánět. Předsudky jsou zakořeněné v myslích mnohých z nás a hýčkáme si je, jakoby to byla vzácná rostlina.
Úterý 24.2.
Konečně jsme se seznámili s Cristinou, která je duší našeho školního výletu. Jen díky ní všechno funguje tak, jak má. S ní a s Andrésem jedeme dnes autobusem do SEGOVIE. Ondra tráví další den v bytě u Julia. Projíždíme pohořím Guadarrama a zahlédneme obrovský kříž z Valle de los Caídos. Cesta je sice dlouhá, ale pořád je se na co dívat.
V Segovii nejdřív jdeme k římskému akvaduktu. Nádherné, monumentální. Obcházíme ho ze všech stran, vystupujeme nahoru po schodech a díváme se shora na město.
Pak procházíme městem kolem spousty kostelů. Do většiny z nich se nelze dostat, jsou zavřené a vevnitř se rekonstruují anebo spíš ne. Na jednom z nich si všímáme cedule polité červenou barvou. Ptáme se Andrése, co je to za vandalismus. Žádný vandalismus, politický názor je to. Na ceduli jsou jména padlých v občanské válce. Jsou to, ale jména těch, co bojovali za Franca. Podle současných zákonů se musí takové cedule buď odstranit, nebo se tam musí připsat i jména těch, co bojovali na druhé straně. Tady se tak zjevně nestalo, tak to někdo polil červenou barvou, která symbolizuje krev.
Na 11 hodin máme domluvenou návštěvu s průvodcem v Museo de Segovia – vše zdarma. Průvodce je mladý, sympatický a mluví tak, že mu rozumíme nejen my čtyři, ale i velká část naší výpravy. Nejdřív se podíváme na krátký film o historii. Potom procházíme sbírky z různých období a dozvídáme se, jak žily jednotlivé společenské vrstvy – od těch nejchudších, až po ty nejbohatší. Jedna místnost je dokonce věnovaná obrazům, které znázorňují míšení ras v Americe.
Po muzeu si jdeme prohlédnout hrad – Alcázar. Je to pitoreskní stavba jako z pohádky. Vlastně proč jako? Je to stavba z pohádky. Walt Disney se tu inspiroval a použil tento hrad ve svých kreslených pohádkách. Dostali jsme pro změnu mladou sympatickou průvodkyni, které bylo krásně rozumět. A tak jsme se dověděli, že hrad nechal postavit habsburský král Filip II. V 19. Století došlo ke strašlivému požáru, kdy kromě obvodových zdí shořelo všechno, co se nepodařilo vyházet z oken. Poté byl hrad rekonstruován do současné pohádkové podoby. Můžeme obdivovat gobelíny, historický nábytek a hlavně nádherné kazetové stropy, ze kterých nejznámější je ananasový. Po úzkých schodech jsme vyšplhali na věž a podívali se na panorama Segovie a na samotný hrad zase z trochu jiného úhlu.
Společně ještě jdeme do katedrály (15. -16. století). Je ve stylu plaménkové gotiky, takže je nádherná a taky veliká. V jedné z bočních kaplí se poprvé setkáváme se sochou ležícího Krista (Cristo yaciendo). Andrés si na církevní památky moc nepotrpí, tak to bere o něco rychleji než my.
Už jsou skoro čtyři hodiny, takže už je na oběd nejvyšší čas a to i na španělské poměry. V obchodech nebo restauracích mají za výlohou umělá kůzlátka a prasátka. Vypadá to docela srandovně. Je to proto, že zdejší vyhlášenou specialitou je mléčné selátko (cochinillo). Mám šílený hlad. Chodíme od jedné restaurace ke druhé, ale Andrés si pořád nemůže vybrat – všude mu připadá draho. Nakonec si do jedné sedáme, ceny tam jsou úplně stejné jako všude jinde. Mám pocit, že z hladu omdlím. Přinesli mně selátko. Má opravdu zvláštní chuť, ale nemůžu říct, že bych byla schopná to nějak ocenit. Cítím se nějak divně.
Cestou z restaurace už jenom registruji, jak se Igor s Andrésem dohadují, v jakém poměru zaplatí jídlo. Cristina na rozdíl ode mě má sílu to sledovat a komentuje to slovy: „¡Pobre Igor!“ Dál už si toho moc nepamatuji, jenom to, že mi nebylo nejlépe. Igor se šel ještě podívat do synagogy a pak jsme šli na autobus.
V autobuse:
„Budu zvracet. Najdi, prosím nějaký pytlík“
„Rychleji!!“
„Ale tenhle má dole díru!!!“
Přes uličku mi Pavel Šalša podává pytlík na blití.
Používám pytlík.
Podává mi další.
Používám další.
„Neplýtvej, už jich moc nemám.“
Jsem ráda, když vystupujeme a dostávám se na vzduch.
Někdo mi hlásí, že blili i Kaplovi. Možná mi to řekla Ivana osobně, možná někdo jiný.
V hostalu buď ležím na postleli, nebo klečím s hlavou v záchodě.
Na noc mi Ondra neochotně půjčil svůj lavór na blití.
Příští noci blil i Mirek, Ondrův spolubydlící.
Tolik k teorii o Ondrových neumytých rukách. Co je tohle za agresivní virus?
Středa 25.2.
Samozřejmě nesnídám. Cítím se šíleně, ale přesto odmítám zůstat na pokoji. Dneska jsou na programu královské památky v Madridu a já prostě musím vidět Palacio Real. Prohlídku tam máme rezervovanou až na 13.00, takže nejdřív jdeme do ženského kláštera Monasterio de la Encarnación. Sídlí tam uzavřený řád. Jeptišky se vůbec nesmí stýkat s okolním světem. Jsou tam zamčené, nechtějí nás vidět, ale celou dobu na nás myslí.
Po mírně komplikovaném jednání, při kterém musel Igor udělat menší podvod s pasy, neboť ne každého napadlo si pas vzít (zdarma jsou ve středu královské památky jen pro občany EU), jsme dostali lístky a rezervaci na určitou hodinu. Na pokladně nám tvrdili, že Palacio Real je dnes pro veřejnost zavřený, protože je tam král. To ale není možné, protože my tam máme rezervaci.
Než jsme se dostali dovnitř, přečetli jsme si ceduli na klášteře, kde píší, že je zakázáno zde čůrat pod pokutou odpovídající provinění.
Během prohlídky mi bylo poněkud mdlo. Sedala jsem si na lavice, pokud v místnosti byly a pokud mě z nich nevyháněli. Když mě vyhnali, opírala jsem se aspoň o Igora. Průvodkyně vysvětlovala, co vidíme na obrazech a sochách s náboženskou tématikou. Všechno bylo velmi realistické, nebo spíš morbidní. Úplně nejmorbidnější byla socha – ležící Kristus (Cristo yaciendo) s mrtvolně modrou kůží a potůčky krve. Kdyby mi bylo dobře, asi by se mi udělalo špatně.
S královským palácem to byla pravda. Král tam přijímal poslance a nás tam přijmout nechtěl.
Dál jsme měli naplánován Monasterio de las Carmelitanas Descalzas Reales. K tomu měli mít výklad Kaplovi, ale zůstali na pokoji, protože jim bylo zle. (Jsou to rozumní lidé.) Nedostali jsme už vstupenky, ale nikomu to nijak zvlášť nevadilo. Mně ze všeho nejméně. Jeden ženský klášter je na jeden den až až. Vrátili jsme se do hostalu, jenom jsme cestou na mé přání nakoukli do Corte Inglés. Než jsem zalehla, navštívili jsme Kaplovy. Ivana už byla skoro fit, její manžel byl na tom o poznání hůře. „Kde jsme k takové potvoře přišli?” ptám se. „Asi jsme si to dovezli z Vracova. Oba kluci Goliášovi – Dareček i Matoušek to měli těsně před odletem.“ „Aha.“
Zbytek dne jsem strávila v posteli. Chvíli jsem spala a chvíli jsem se dívala na televizi. Igor s Ondrou se mezi tím jeli podívat na mrakodrapy.
Čtvrtek 26.2.
Jedeme s Cristinou na El Escorial. V autobuse se s ní bavím o tom, jak zvládá dohromady práci a studium. Studuje veterinu. Momentálně se zabývá akupunkturou u zvířat. Miluje zvířata a proto je vegetariánka.
El Escorial je klášter a palác a královské pohřebiště Filipa II, který postavil architekt Juan de Herrera. Palác je to velkolepý. Nejpůsobivější je samozřejmě zvenku, ale i uvnitř jsme pohlceni obrovskými místnostmi s gobelíny, nástěnnými malbami a obrazy.
Nejzávažnější novina dne: Dnes je blbě Igorovi.
Naštěstí už víme, že se nesmí najíst, takže dosáhneme aspoň toho, že nezvrací. Od Cristiny se dozvídám, že Ondra nakazil vracovskou blivkou Juliovy děti.
Je třeba vyřešit, jak se dostat na Valle de los Caídos. Autobus jede snad jen jeden a to strašně pozdě. Jedeme taxíkem. Igor je stejně tvrdohlavý, jako jsem byla před dvěma dny já a nenechá se přesvědčit, aby se vrátil s větší skupinou do Madridu. Cristina si myslí, že se cítí tolik zodpovědný za své spolucestující, ale pravda je taková, že on prostě musí Valle vidět.
Je to obrovská bazilika vytesaná do skály, nad kterou se tyčí stejně obrovský kříž. Uvnitř v bazilice je pochovaný diktátor Franco. Bazilika je tak velká, že její část musela být odsvěcena, aby nebyla větší než Svatý Petr v Římě. Srovnání se Svatým Petrem je na místě, neboť i zde jsou sochy přerostlých andělů. Rozdíl je v tom, že v Petrovi to byla batolata, tady jsou to spíš puberťáci. Venku před kostelem je buzerplac, na kterém se musely Francovi určitě bezvadně pořádat vojenské přehlídky. Stavba samozřejmě vzbuzuje emoce mezi Španěly. Na jednu stranu zde pořádají srazy fašisté, na druhou stranu spousta lidí (včetně Andrése, Guillerma nebo Cristiny) tu nikdy nebyla. Andrés dokonce říká, že jeho tatínek by tam šel pouze s taškou plnou dynamitu, aby to vyhodil do povětří.
Díky tomu, že jsme se rozhodli pro ten taxík, jsme se vrátili do Madridu v rozumnou hodinu a Igor si mohl jít na chvíli lehnout.
Na večer je naplánovaná večeře a flamenco v Casa de Córdoba. Přestože se ani jeden z nás necítíme nejlépe, nemůžeme tam nejít. Bylo to připraveno pro nás. Máme tam být v devět hodin, ale trochu jsme se opozdili. Přišli opravdu všichni. My jsme vzali Ondru, Goliášovi Darečka i dvouletého Matouška. Program je spontánní. Účinkuje, komu se zrovna chce. Julio vyhrožoval, že budeme muset účinkovat taky. Tak jsem v době, kdy Igor spal, secvičila s Luckou, Petrou, Kájou a Darečkem (původně jsem chtěla Ondru, ale dělal blbku) scénku z latinskoamerické telenovely nazvanou „Pepinda aneb José nepřijel“. Scénka vyžadovala víc lidí, a tak někteří z nich se dozvěděli, že budou účinkovat až cestou v metru a tam se učili svoje repliky. Dost se mi ulevilo, když na Pepindu nedošlo. Do programu by se to vůbec nehodilo.
Všichni jsme se poněkud hloupě domnívali, že až přijdeme, bude se podávat večeře a u ní si poslechneme nějaké to flamenco. Nebylo tomu tak. Flamenco bylo, ale kolem desáté hodiny se teprve podařilo zařídit, aby přinesli nějakou vodu, které nám bylo skutečně třeba. Ondra dělal šíleně odporné ksichty a tvářil se, že bude zvracet. Goliášovi měli zřejmě podobný problém a museli vzít děti a odejít. Vnutili jsme jim Ondru. Teprve pak jsme se dokázali zaposlouchat do hudby. Kytaristé a zpěváci se střídali s tanečnicemi a bylo to nádherné. Teprve kolem půl dvanácté začali nosit jídlo. Bylo výborné, ale my jsme si troufli jenom ochutnat, protože jsme měli strach, co tomu řeknou naše žaludky. Takže na všechny ty kalmáry, jelita a jiné dobroty jsme se hlavně dívali.
Čím později bylo, tím lépe hráli a zpívali a z publika se ozývalo: „¡Ole!“ V jednu hodinu museli odejít ti, co byli odkázáni na metro. My jsme s Igorem ještě zůstali do dvou a díky tomu jsme poslouchali krásné duety, které zpíval komediálně nadaný zpěvák se svojí kamarádkou.
„Chtěla bych koupit jejich CD.“ Svěřila jsem se někomu z těch, co seděli poblíž v naději, že mi řekne, kde tak mohu učinit. „Tak to asi nepůjde.“ Dostalo se mi pobavené odpovědi. „Ještě žádné nenatočili.“ „Proč ne?“ nechápala jsem. „Jsou to amatéři. Oba jsou advokáti. Tady se náhodou potkali a tak si spolu zazpívali. Pro radost.“
Do hostalu nás odvezl Andrés.
Pátek 27.2.
Kromě nás dnes všichni odlétali – opět rozděleni na dvě skupiny. První odlétali v 7.30, takže museli vstávat už v pět. Měla jsem strach, aby nebyl problém se snídaní, ale jak už jsem se zmínila, v hostalu byli velice ochotní a snažili se nám ve všem vyjít vstříc. Druhá skupina letěla až ve 14.45, tak s těmi jsme se ráno ještě potkali u snídaně. Poprosila jsem Jitku Goliášovou, aby mně poslala SMS, abych věděla, jestli dobře dojeli a jestli se na letiště dostavila i Lucka. U ní to nebylo tak jisté, protože celou dobu tvrdila, že chce ve Španělsku už zůstat a stát se Španělkou.
My jsme si nechali kufry na recepci a šli jsme do královského paláce. Byl to nádherný zážitek a mrzelo mě, že tam nemohli jít všichni. Palác byl královskou rezidencí od roku 1561, v roce 1734 vyhořel a byl přestavěn. Král Alfons XIII v něm žil až do svého exilu v roce 1931, kdy moc převzali republikáni. Dnes v něm královská rodina nežije, ale palác se používá k reprezentativním státním akcím.
Téměř všechen nábytek je v barokním a rokokovém stylu. Různými dekorativními výstřelky dávala královská rodina na odiv své bohatství. Palác je plný pozlacených lvů v různých velikostech. Příjemně mě překvapila zbrojnice. Na zbraně moc zatížená nejsem, takže se ve zbrojnicích většinou nudím, ale tady bylo hlavně brnění. Nebylo však hladké, tak jak jsme zvyklí z našich hradů a zámků, ale zdobené různými vzory. Každý král měl svůj vzor. Královští koně taky nosili brnění, což mě fascinovalo. Tady jsem se mimo jiné konečně dověděla, proč se vyrábělo brnění i pro děti. Musely si postupně zvykat na jeho tíhu.
Po paláci jsme se šli ještě projít po Madridu. Podívali jsme se znovu k medvědovi, na Plaza Mayor, zašli jsme k nultému kilometru a podívali jsme se na hodiny na Puerta del Sol, které jsou velmi důležité, protože je každý Nový Rok ukazují v televizi, když odbíjejí půlnoc. Byli jsme domluveni s Andrésem, že pro nás přijede, ale nedomlouvali jsme se na žádnou konkrétní hodinu, protože máme mobilní telefony a není problém si zavolat. Trochu mě znervózňovalo, že Andrés pořád nevolá, ale Igor si z toho nic nedělal. Na chvíli někam zmizel, pak se zase objevil a hlásil: „Tady mají šaty přímo pro tebe.“ Šla jsem se podívat a ono fakt. Zkusila jsem si je i s vestičkou, nebylo dál co řešit, koupili jsme je – byly skoro zadarmo.
Teď už mě hodně znervózňovalo, že Andrés nejen, že nevolá, ale ani nezvedá telefon, když mu voláme my. „Určitě si zapomněl mobil doma. Pojďme se podívat k hostalu, jestli tam už na nás nečeká!“ To jsem zopakovala asi patnáct až dvacetkrát bez jakékoli odezvy. Až teprve když telefon na druhé straně zvedla Anita a vysvětlila Igorovi, že si Andrés zapomněl mobil doma, jsme sesměli vrátit do hostalu. Andrés už nás tam nějakou chvíli očekával. Naložili jsme zavazadla do kufru a odvezl nás k nim domů do Bustarviejo.
Anita uvařila výbornou paellu. Naložili jsme si jen střídmě, protože naše žaludky nebyly ještě úplně v pořádku. Zbytek dne jsme hlavně odpočívali, popisovali fotky a Andrés mi ukázal svoji českou knihovnu. „Tak tahle police, to jsou všechno knížky o Praze. Tak třeba tady je seznam všech lidí, kteří přispěli do sbírky na národní divadlo. Tady mám zase knížky o Slovácku. Toto jsou slovácké báje a pověsti. Je to obrovské bohatství, ale dneska už o to mladí lidé nestojí.“
Navečer jsme šli na procházku po Bustarvieju. Andrés s Anitou nás zavedli do knihovny. Před knihovnou postával podivný pán. Neomylně si vybral mě a chtěl se se mnou kamarádit. Vyšli jsme po schodech nahoru a tam nám Andrés představil Paca, učitele, který se o knihovnu stará a pracuje s dětmi. Působil dojmem velmi vzdělaného člověka, který rozumí své práci. Pak jsme se vrátili opět kolem mého kamaráda. Ten se opět vrhl ke mně a ptal se, jak se jmenuji. Řekla jsem, že Irena a on mi poděkoval. „Kdo to je?“ zeptala jsem se Anity. „Ale, takový místní blázen.“ Tím se to vysvětlilo. Pochybné existence já vždycky přitahuju.
Večer jsme se podívali na zprávy. Španělskem otřásají korupční skandály. Starostové ilegálně prodávají pozemky, které nejsou na prodej. Už jich šlo za to několik do vězení. To by se u nás nemohlo stát. U nás by se určitě našla díra v zákoně, kterou by se to dalo obejít. Nebo by se našel způsob, jak zákon změnit. Další šikovnou možností by taky bylo podplatit soudce.
Než jsme přijeli do Španělska, tak se tu stalo něco dokonce ještě nepochopitelnějšího. Odstoupil nějaký ministr, protože novináři zjistili, že chytal ryby bez povolení. On to povolení vlastně měl vyřízené, ale přišlo mu až o den později. Zvláštní. U nás před nějakým rokem poslanec řídil pod vlivem alkoholu a zabil člověka. A neodstoupil. Že by někde něco nebylo v pořádku? Ale kde?
Povinně jsme se dívali na telenovelu Amar en tiempos revueltos. Je to nekonečný seriál, který Pereirovi sledují už déle než rok. Děj se odehrává v době Francova režimu. Tento díl byl docela vtipný: V novinách psali, že přiletí Marťani v létajících talířích (marcianos en platillos volantes) a že napadnou zemi. Lidé hned začali vymýšlet různé metody, jak se proti nim bránit. Jeden prodavač vymyslel, že nejlepší zbraní budou deštníky s kovovou špičkou. Tak se mu podařilo zvýšit prodej deštníků, i když venku vůbec nepršelo. Doma jsme pak ten seriál nějakou dobu sledovali na internetu, ale už to nebylo tak vtipné. Naopak, bylo to dost depresivní. Lidé tam pořád chodili sem a tam a tvářili se ustaraně.
Sobota 28.2.
V sobotu se splnil sen každého líného dítěte: Šli jsme na procházku autem. Andrés nás vezl pohořím Guadarrama tak, abychom mohli obdivovat překrásnou přírodu těchto hor. Mnohokrát jsem měla chuť vyskočit z auta a rozběhnout se do některého kopce. Na vyhlídce jsme udělali jednu japonskou zastávku na fotografování. Kousek od nás na stráni dováděly děti ve zbytku sněhu. Rozdíl v nadmořské výšce oproti Madridu je poznat na teplotě, což lidé ocení hlavně v létě. My jsme měli obrovské štěstí na počasí. Celý týden nám svítilo sluníčko, což se v únoru nemusí vždycky podařit.
Druhá zastávka byla u kláštera El Paular (15.století). Je to krásná stavba postavená v různých stavebních slozích, především gotickém a barokním, ale dovnitř jsme se bohužel nedostali. Mniši, kteří tu žijí, především rozjímají a s lidmi se moc nestýkají. Věnují se obnově kláštera, poskytují ubytování, vyrábějí likéry a sýry.
Ujeli jsme sotva pár kilometrů a Andrésovi se chtělo čůrat. Přesvědčovali jsme ho s Igorem, ať se vyčůrá u nejbližšího stromu, ale Andrés trval na tom, že zastaví v nějaké vesničce u baru, kde si dáme kávu a on si zajde na záchod. Tak jsme to udělali. Káva byla divná, zato však nedobrá. Bylo pro nás překvapením, že ve Španělsku prodávají takovou kávu. Z Portugalska jsme si předtím odnesli dojem, že na Pyrenejském poloostrově se vaří káva špičkové kvality. Někdo nám pak vysvětlil, že za války se do kávy přidávalo ledacos. V Portugalsku to po válce zakázali, ve Španělsku ne.
Kromě úchvatné přírody jsou v pohoří Guadarrama i malebné vesničky s pozoruhodnými jmény, z nichž mi utkvělo zejména Matabuena a Matamala. Naším cílem byla úplně ta nejmalebnější vesnička Pedraza. A skutečně – všechno tam bylo z kamene. Vesnička vypadala, jakoby se v ní od středověku nic nezměnilo. Už z dálky bylo vidět malý hrad. Dovnitř se nesmí, protože hradní páni v něm pořád bydlí. Pohled do údolí, kterým protéká potok, je dramatický stejně jako cesta na náměstí, které je silně rustikální. Sloupy podpírající terasy s restauracemi nepůsobí úplně stabilním dojmem, ba ani zábradlí na oněch terasách. Čas nám připomínají dřevěné hodiny, stejně rustikální jako celé náměstí.
Měli jsme tu sraz s Morenovými – s celou rodinou včetně Guillermovy snoubenky. Poobědvali jsme společně v jejich oblíbené restauraci, která nebyla na náměstí, ale v jedné z uliček. Je zvykem madriďanů jezdit sem na oběd.
Prošli jsme ještě nějaké obchody – stejně zvláštní, jako celá vesnice. Anita mi cestou vyprávěla, že Guillermova snoubenka je z velmi konzervativní rodiny a její rodiče jsou dokonce v Opus Dei.
Neděle 1.3.
Vstali jsme časně ráno o půl deváté a posnídali jsme. Anita naučila Ondru jíst chleba s olivovým olejem. Po snídani jsme s Andrésem vyrazili do hor. Na to jsem se nejvíc těšila.
Lezli jsme po skálách a obdivovali jsme útvary z kamenů. Jeden z nich je jmenuje Monja, protože opravdu připomíná modlící se jeptišku. Některé vypadají jako dolmeny – jakoby je tak na sebe postavili lidé před několika tisíciletími.
Toho dne se objasnilo hned několik záhad.
1. Acorralar – toto slovo znamená zahnat dobytek do ohrady. Kdysi jsme se ho učili, ale teprve teď jsem pochopila proč. Pohoří Guadarrama a zřejmě i ostatní pohoří ve Španělsku, je doslova poseto ohradami z kamenů naskládaných jeden na druhý. Takových ohrad je tam tolik, že je doslova nemožné procházet horami a na žádnou nenarazit. Do těchto ohrad se dřív zavíral dobytek. Dnes nechávají zvířata volně pást v horách. Potkali jsme takového koně. Není opuštěný, jeho majitel si ho najde, až bude chtít.
2. El Tribunal de las Aguas lleva funcionando más de mil años.
To je věta z učebnice (Fiesta 1, 14.lekce), kterou jsem se kdysi naučila nazpaměť, dokázala jsem ji přeložit, ale teprve dnes jsem doopravdy pochopila, co znamená.
Šli jsme kolem potoka a kolem nádrže na zavlažování. Majitelé zahrad se každý rok sejdou, vyčistí potok, osekají větvičky a usnesou se, který den v týdnu smí který z nich použít vodu z nádrže na zavlažování. Kdo víc pracoval, má nárok na víc vody, kdo nepracoval vůbec, nemá nárok na žádnou nebo si ho musí zaplatit. Poslední dobou však tento vodní soud přestává fungovat, protože je stále méně lidí, kteří se skutečně zabývají zemědělstvím. Hodně zahrádek teď patří lidem z města, kteří těmto zvyklostem nerozumí. Momentálně to nevadí, protože voda zatím pro jejich potřeby dostačuje.
3. Záhada nejstarší a nejzáhadnější
Psal se rok 1990. Byli jsme poprvé v životě ve Španělsku, byli jsme chudí a neměli jsme na ubytování. Spávali jsme venku. Jednou jsme si takto ustlali v olivovém sadu. Kolem druhé hodiny mě probudili divné zvuky. Celkem mě to vyděsilo, tak jsem se obrátila ke svému skoro manželovi: „Igore, vzbuď se! Tam jsou nějací dva chlapi a kopou!“ Igor se nejdřív zlobil, že ho zbytečně budím, ale pak je taky uviděl. Svítili si lampičkami a kopali do země. „V lepším případě hledají poklad, v horším případě potřebují zahrabat mrtvolu.“ „Každopádně bude lepší, když o nás nebudou vědět.“ Ráno jsme se na to místo šli podívat. Našli jsme tam jenom to nářadí.
Na stejném místě jsme spali ještě jednou a všechno se opakovalo.
Moc divné.
Píše se rok 2009. Jsme ve Španělsku a jdeme se podívat na Andrésovu zahrádku. „Staráš se o ni ty?“ „Ne, můj syn. Připne si v noci na hlavu svítilnu a jde si zaběhat, vyvenčit psy nebo pracovat do zahrady. Jednou ho málem zatkli, protože hledali nějakého zločince.“ „On chodí v noci s baterkou pracovat do zahrady? Ale proč?“ „Protože přes den je strašné horko.“
Vracíme se po cestách, kterými dodnes každý rok ženou dobytek do Madridu, kolem stěny pomalované grafity a protože už jsou skoro tři hodiny, jdeme právě včas na oběd. Španělský denní režim (snídaně v 9, oběd ve 3, večeře v 10) mně maximálně vyhovuje, jenom asi tu večeři bych snesla trochu dřív. Zajímalo by mě, jestli i normálně sedí u každého jídla přes hodinu a povídají si, nebo jestli to bylo jenom kvůli nám. Je to paráda. Zavedla bych to i u nás. Jenom nevím, jak by se to stíhalo.
Odpoledne jsme jeli navštívit Morenovi. Julio nás vezme zítra na letiště. Guillermo plánuje svatbu. Bude velká, ale nebude v Madridu. Chce se ženit za dva roky.
Večer se začalo kazit počasí a dokonce jsme i maličko zmokli.
Pondělí 2.3.
Julio nás odvezl na letiště a bez problémů jsme odletěli. V Praze jsme měli koupené lístky na autobus Student Agency, kde se rozdávají nápoje a noviny. První článek, který jsme v novinách uviděli, byl o tom, jak prezident České lékařské komory Kubek prohlásil, že největším problémem českého zdravotnictví jsou lékařky, které prý pracují hůře než muži.
Ježíšmariááá, proč jsme se jen z toho Španělska vraceli?!
PS
1. Kubek samozřejmě neodstoupil. Proč taky? Však není ve Španělsku. Za prvé: u nás se neodstupuje. A za druhé: urážení žen – to je přece něco, co si my Češi nenecháme vzít. To je, jakoby nám chtěli sebrat pivo.
2. Guillermo se ze zatím nejasných důvodů ženit nebude.
PS 2
Guillermo se oženil až 17.11. 2012. Vzal si Jitku Louckou. Svatbu měli v Praze na Vyšehradě a bylo na ní 200 lidí včetně nás. Dnes už mají i syna Antonia a něco mi říká, že u jednoho dítěte nezůstanou.
