Pro Valencii a Fallas jsme se rozhodli, protože Andrés má ve Valencii známého folkloristu. Jmenuje se Jesús. Vždycky je lepší na folklórních akcích, když nás provede někdo, kdo tomu rozumí a všechno nám vysvětlí, než se protloukat jen tak nazdařbůh. A taky jsem se moc těšila, že osobně poznám někoho, kdo se jmenuje Ježíš.

Nakonec to dopadlo úplně jinak. Pan Ježíš odjel do Madridu, protože jeho dcera tam rodila, a poprvé ve svém životě nebyl na Fallas. Bylo nám slíbeno, že místo něho se o nás postará Amparo a že to bude stejně dobré, jako kdyby o nás pečoval sám pan Ježíš. Svým způsobem to i splnila. Amparo odjela též někam pryč. Tak jsme úkol provést nás po Fallas svěřili Andrésovi. Od počátku bylo jasné, že to buď udělá výborně, nebo že to bude naprostá katastrofa. Nic mezi tím.

Původní plán byl pobyt od pátku do pátku – navštívit Valencii a vidět Fallas. Posunuli nám však dobu odletu tak nešťastně, že bychom zpáteční let jen velmi těžko stíhali. Naštěstí už ani u společnosti Rianair nebyl problém let v takovémto případě přebukovat a tak jsme si výlet o tři dny prodloužili.

1.den pátek 13.3.

Z letu v pátek třináctého jsme měli obavy, ale neprávem. Tak pohodový let, jako byl ten z Bratislavy do Girony, člověk málokdy zažije. Radovala jsem se však předčasně, protože problémy nás teprve čekaly.

2.den sobota 14.3.

Noc jsme strávili v hotelu Holiday Inn. Byl to luxus, Ondra měl dokonce svůj vlastní pokoj. Dobře jsme posnídali a vyrazili do ulic Girony. Počasí v Katalánsku bylo krásné a slunečně už asi měsíc, ale v okamžiku, kdy jsme přijeli my, přišla studená fronta. Venku lilo jako z konve. Deštníky byly povinnou výbavou. Nábřeží Onyaru bylo malebné se svými barevnými domky a my jsme byli odhodláni si to užít i navzdory dešti. Prošli jsme se po hradbách, které mají být napodobením Velké čínské zdi. Na cestování v tomto ročním období je skvělé, že se člověk netísní mezi davy turistů. Na hradbách jsme byli skoro sami a kochali jsme se krásnými výhledy. Pak jsme se chvíli toulali po městě, přišli ke katedrále a k arabským lázním a tam někde se to stalo. Ivana uklouzla po mokré dlažbě, zlomila si prst na ruce a poranila si svoje i tak už nemocné koleno. Takové věci se dějí, když se člověk vydá na cesty v pátek třináctého. Na prst jí její muž vyrobil improvizovanou ortézu z klacíků, a aby ji tolik nebolelo koleno, pojídala jeden brufen za druhým.

Dnes jsme potřebovali dojet do Puzolu na další ubytování. Cestou jsme měli naplánované dvě zastávky. Na dorozumívání mezi vozidly se nám při minulých výletech španělské jednorázové mobily neosvědčily. Fungovaly buď mizerně, nebo vůbec ne. Letos jsme místo nich měli od Křemečků vypůjčené vysílačky. Rozdala jsem je i s krycími jmény podle filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku: ručník, mýdlo … Ale my máme tři auta a čtyři vysílačky. Takže ještě šampon a kondicionér. Hned jsem je vyzkoušela: „Tady mýdlo, tady mýdlo, všechny hygienické prostředky, hlaste se!“ Již po tomto prvním hlášení bylo všem jasné, že s vysílačkami si užijeme ještě spoustu legrace.

Naši původní navigaci Karla jsme dočasně pozbyli po cestě z Tenerife. Mysleli jsme si, že jsme ho někde nechali v tom zmatku na letišti, ale asi po roce se našel přibalený k parukám na karneval. Z tohoto důvodu jsme měli Karla nového a stejně jako ten starý, se ve Španělsku jmenuje Carlos. Oproti tomu starému má tu výhodu, že se načítá rychleji, už neříká „přepočítat“ a taky z času na čas zcela bez varování pronese některý ze svých vtípků. Třeba z ničeho nic vypálí: „Předjíždět zprava je pěkná levárna.“ Nebo: „Když auta jezdí v protisměru, znamená to, že už nejste na dálnici.“ A když se podaří dorazit do cíle, nikdy nezapomene podotknout: „Ověřte si v mapě krádeží, zda jste zaparkovali v bezpečné zóně.“

Puente del Diablo je římský akvadukt. Podle legendy ho ďábel postavil přes noc, protože prohrál sázku. Dá se k němu dostat z jednoho dálničního odpočívadla pouze ve směru Girona – Valencie, ne opačně. Mýdlo s ručníkem dorazilo téměř současně, šampon s kondicionérem o něco později. Pěšinkou jsme došli až k akvaduktu, vlezli si pod něj i na něj. Dalo se po něm projít na druhou stranu.

Morella nás zdálky vítala svým překrásným panoramatem. Těžko říct, jestli je toto město krásnější při pohledu zdálky, nebo při procházení se úzkými uličkami podél hradeb. Andrés nutně potřeboval navštívit restauraci, tak jsme neochotně vešli do ošklivé putyky. Pak jsme se vyškrábali k překrásné katedrále a nahoru téměř až k hradu.

Večer jsme dorazili na ubytování v Los Monasterios blízko Puçolu. Jednalo se o „luxusní vilu s bazénem“ ve čtvrti pro bohaté s vlastní ochrankou. Vilu zcela jistě navrhoval renomovaný architekt. Dispozičně promyšlená, úžasně pracoval s prostorem, ale o stavebních materiálech a o akustice neměl ani páru, asi to na fakultě neprobírali. Otevřená hala bez stropu sice působila náramně odlehčeně, vzdušně a moderně, ale cokoli se tam dole odehrálo, jako například otevření skříňky, o všem jsme nahoře v ložnicích okamžitě věděli. V bazénu se sice kvůli počasí nikdo nekoupal, ale zato tři koupelny počet jedenácti lidí zvládaly jen velmi obtížně. Kuchyně byla naštěstí dost velká a uspořádaná tak, že se ke sporáku dalo přistoupit ze dvou stran, ale vybavit ji mohli i lépe, takže vařit v takovém počtu někdy vyžadovalo trpělivost a toleranci. Podle informací na internetu byla vila jen pro deset lidí, ale Ondra nakonec nemusel spát na karimatce, zabral si dole v hale pohovku před televizí.

3.den neděle 15.3.

Mýdlo, ručník a šampon s kondicionérem od samého rána jezdily v proměnlivém počasí malebnou valencijskou krajinou kolem nekončících pomerančových sadů. Jsou tady něčím tak běžným jako na Moravě vinohrady. Stromy byly obsypané zralými plody a ve členech výpravy vzbuzovaly touhu zastavit a trhat. „Je to, jako když jsme jako děti byli na pochodovém cvičení v horách. Všude byla kvanta nádherných obrovských zralých borůvek, a my jsme museli stále jít a jít a nesměli jsme si utrhnout ani jednu.“ stýskala si Táňa a našemu slibu, že se nakonec dočká, nevěřila ani za mák.

Carlos měl za úkol najít Sagunto, malebné městečko v kopci a přivést nás na parkoviště. Druhá část úkolu se mu však nějak vymkla. Zavedl nás za nádraží do průmyslové zóny. Opršelá skladiště a dvory, nikde ani živáčka, dobře by se tu natáčel horor. „Dorazili jste do cíle. Ověřte si v mapě krádeží, zda jste zaparkovali v bezpečné zóně.“ Ne, Carlosi, v bezpečné zóně jsme tedy určitě nezaparkovali, to se ani nemusíme dívat do mapy krádeží, i kdybychom snad nějakou měli. Nasedli jsme opět do vozů, objeli nádraží a na jeho opačné straně jsme zaparkovali v bezpečné zóně.

Andrés stáhl s sebou skoro celou skupinu do kavárny a jen s Gasparovými jsme se vydrápali až nahoru, abychom tam zahlédli aspoň kousek zříceniny hradu. Zde jsme také narazili na první fallas, zatím jen docela malé. Znázorňovaly jakousi potrhlou rodinu se řvoucím miminem. Průvodce, který by nám to vysvětlil, bohužel nemáme a nápisy jsou jen ve valencijštině, které skoro vůbec nerozumíme. Takže význam si můžeme jen domýšlet.

Dále to bereme přes jeskyně svatého Josefa v La Vall d´Uixó, kde máme rezervaci na půl jedenáctou. Nasedáme do loďky a plavíme se po křišťálově čisté vodě nejdelší podzemní řeky v Evropě a lodivod nás sem tam informuje o její hloubce a taky, že si máme dát pozor na hlavu. Jeskyně byla obydlena před více než 15000 lety. Zachovaly se nějaké nástěnné malby, veřejnosti však nejsou přístupné.

Hlavním dnešním cílem je Peñíscola, město, kde v době papežského schizmatu sídlil druhý papež. Papežský palác je tedy povinnou zastávkou, ale až po obědě, o kterém Andrés mluví od chvíle, co vstal z postele a možná o něm mluvil už ze spaní. Objednáváme různé tapas, hlavně mořské plody a skvělé španělské červené víno. Pak už tedy konečně můžeme na hrad. Hrad byl postaven rytíři Templářského řádu a dokončen ve 14. století. Hlavní úpravy provedl papež Benedikt XIII, zvaný též Papa Luna. Papež sám sedí na trůně na skále před hradem a pravou rukou nám žehná. Igorovi a Ivošovi se chce k němu vylézt, aby se s ním mohli vyfotit. Uvnitř v hradu se Andrés setkává s Mexičany, které předtím nikdy neviděl a už ani nikdy znovu neuvidí, a dává se s nimi do družného rozhovoru. My chodíme po sálech, hradbách a taky do věže. Když už toho máme dost, jdeme před hrad koupit babičce nějakou blbinku, nejlépe tak magnetku na lednici. K moři, které jsme předtím viděli z hradeb, musíme dojít i pěšky. Pláž pěkná, koupání však v této zimě nehrozí. Dostáváme se ještě k moderní skulptuře podobající se chobotnici, nasedáme na mýdlo a jedeme.

Dnes se celý den pokoušíme spojit s Juliovým strýcem Angelem, ale nějak se to nedaří. Tak voláme Juliovi, Guillermovi a znovu Juliovi, abychom zjistili, kterou číslici v telefonním čísle strýce Angela máme špatně. Nakonec se podařilo, Andrés se dovolal, vše domluvil a nabíráme směr  Puerto de Sagunto. Žádné velké bloudění se nekoná, jen jako obvykle je menší problém s parkováním a nacházíme dům, kolem kterého se Igor procházel před půl rokem spolu s Juliem a strejdou Gůglem virtuálně po obrazovce. Velký modrý dům s pozemkem okolo, není možné, abychom ho nenašli. Zvoníme, otevírá samotný tío Angel s chotí. Předávám dárky a fotografujeme jeho dceru a vnučku v nádherných krojích a sofistikovaných účesech. Dívky na nás bohužel nemají moc času, musí pospíchat, aby stihly průvod. Byli jsme rádi, že počkaly, až přijedeme.

Tío Angel nasedá do auta a my taky a jedeme za ním. Vyjíždíme z města a vede nás podivnými stezkami mezi pomerančovými sady, dál a dál, máme pocit, že se ztratíme a už nikdy nenajdeme, asfalt končí, jedeme po polňačce, ale nakonec přece jen parkujeme. Jsme obklopeni samými pomerančovníky. „Trhejte, trhejte, natrhejte si víc.“ pobízí  nás tío a my si připadáme jako ve snu. Jíme pomeranče, mandarinky, ti otrlejší i citrony a plníme tašky, co se do nich vejde. Tío vysvětluje, které druhy pomerančů jsou lepší než jiné a že mandarinky vlastně nejsou mandarinky, ale klementýnky. Pořád se mu zdá, že jsme si málo natrhali, ale my nemůžeme víc, protože do letadla je vzít nelze, tam je třeba dodržet určitou váhu. Objevili jsme s Igorem zavlažovací kanály, kterými nás před pětadvaceti lety vyhnali ze sadu podobného tomuto. Dnes už se nepoužívají, vyplýtvalo by se moc vody. Ke každému pomerančovníku vede hadička. Tío vysvětluje, jak se pomeranče sklízí a prodávají – vše obstará firma.

Když jsme naznali, že už pomerančů stačilo, nasedáme do aut a zase odjíždíme. Neprozřetelně jsme dovolili, aby Andrés nasedl k Angelovi. Ti dva si mají co vyprávět, když už se takovou dobu neviděli, to se rozumí, to se musí respektovat. Angel jede jako kat. Držet se za ním je fuška, ale mýdlo to zvládá, i když s odřenýma ušima. Carlos nás sice vede jinam, ale nesmíme ztratit Andrése. Ostatní hygienické potřeby nám dávno zmizely z očí, ale ony mají své vlastní Carlose a domů trefí. Nakonec Angel dostává rozum a zastavuje. Zabavujeme mu Andrése a vysvětlujeme, že nás opravdu nemusí vést, že máme takový ten přístroj, který nás navede. „Já vím, já ho mám taky.“ říká tío Angel, abychom si snad nemysleli, že když už mu je skoro osmdesát, že nedrží krok s dobou.

Doma na vile si potom Andrés uvědomil, že si u Angela v autě zapomněl bundu. Kdo bude ten šťastný? Druhý výlet do Puerto de Sagunto si toho večera udělal Ivo.

4.den pondělí 16.3.

Ode dneška máme pomeranče k snídani, obědu i večeři. Nedají se srovnat s tím, co se u nás koupí v obchodě. Je to stejný rozdíl jako mezi rajčaty utrženými na zahrádce a těmi ze supermarketu. Nebetyčný.

Cestou do Alicante se všechny hygienické prostředky poztrácely a parkovaly každý jinde. To až tak moc nevadilo, protože jsme měli sraz v centrálním krytém tržišti. Byla to tržnice, jak se sluší a patří. Veliká. Trochu mě znervózňovalo, že se nikdo nehlásí. Ve městě ty vysílačky fungují hůř než v otevřeném prostoru. „Tady ručník, tady ručník. Ručník volá mýdlo.“ ozvalo se konečně. „Čekáme u vstupu pod schodištěm.“ „Ale to my taky. Tak jak to, že se nevidíme?“ Neviděli jsme se proto, že těch vstupů se schodištěm tam bylo víc. Nakonec jsme se všichni našli a posléze i Andrése, který byl na záchodě.

Na tržnici by se dala strávit spousta času, ale Igor zavelel a šlo se. Remcat se přestalo, až když jsme se ocitli na překrásné promenádě Esplanada del Espanya a všichni uznali, že to stálo za ten přesun.  Dlouhé náměstí, palmy čtyřmi řadami, ale tím jedinečným zde byla dlažba. Vytvářela optický klam, který způsoboval, že se nám zdála zvlněná jak moře, ačkoli ve skutečnosti byla rovná jak hladina vody ve sklenici. Řada vkusných a udržovaných domů byla korunována luxusním hotelem – Casa Carbonel. Teď už ale Andrés do té kavárny opravdu musel a stáhl s sebou i většinu ostatních, takže do centra města jsme se vydali sami.

„Mýdlo hlásí všem hygienickým prostředkům:  Vstup do radnice je zdarma.“ Nevím, jestli mě někdo slyšel, ale nám se historické centrum i s radnicí moc líbilo. Ve vestibulu nás přivítala zlatá socha od Salvadora Dalího a bysta dámy z Elche. Originál této bysty je iberského původu z V až IV století před n. l. a byla nalezena na pahorku v blízkosti Elche. To, čím upoutá na první pohled, jsou ozdoby, co nosí, zejména obrovské kruhy po stranách hlavy. Vnitřek radnice překvapil. Byl vybavený nábytkem a obrazy. Jedna ze stěn je pokrytá obrazy starostů, kteří zde během historie úřadovali. Jeden z nich se jmenoval Angel Luna Gonzales. „Mýdlo volá ručník. Našli jsme Anitina příbuzného!“

Sešli jsme se ve stanovenou dobu s občerstvenou skupinou a vydali se podél moře směrem k temnému, dlouhému, úzkému a mimozemsky osvětlenému tunelu, který nás dovedl až k výtahu a ten nás vytáhl nahoru na hrad Svaté Barbory. Navlečení v teplých bundách jsme si vzpomněli na Julia, jak nás nabádal: „Más playas y menos castillos.“ Z hradu byly nádherné výhledy na město táhnoucí se do dálky, na moře, ale playas zely prázdnotou.

Do Elche jsem se strašně těšila, protože zkrátka a dobře miluju palmy. Jsou pro mě symbolem exotiky a tam kde rostou, musí být snesitelné klima. U nás by v přírodě pošly. Elche je známé svými palmovými háji a je zde největší koncentrace palem v celé Evropě. Je jich zde mezi dvě stě až tři sta tisíci. První palmové háje byly vysazeny už před 200 000 až 250 000 lety. V Elche je také mnoho botanických zahrad. Ta nejznámější  je El Huerto del Cura. Je pojmenovaná po svém majiteli José Castaño Sanchezovi, který byl knězem. Na ploše 13000 čtverečních metrů najdeme nejen palmy, ale i ostatní rostliny typické pro tuto oblast – různé druhy citrusů, granátové jablko a třeba i jujubu. Mě nejvíc fascinují kaktusy. Jsou tu jak ty, co by s nimi chlapi drsňáci mohli hrát fotbal, tak ty, co jsou velké jak menší jabloň. Velikosti těch na Gran Canaria sice nedosahují, ale i tak jsou to pěkné kousky. Některé palmy mají na kmeni cedulku se jménem někoho, komu jsou věnovány. Ta největší je věnována rakouské císařovně Sisi. Kaplan jí ji věnoval, když navštívila jeho zahradu v roce 1894. Na památku zde má císařovna i svoji bystu. Kromě Sisi je zde samozřejmě i všudypřítomná replika dámy z Elche. Její originál byl nalezen roku 1897 a nachází se v Národním archeologickém muzeu v Madridu. Jedna z kopií je uprostřed města v nadživotní velikosti vystříhaná z ozdobného keře.

Po botanické zahradě jsme všem doporučili navštívit některý z těch divoce rostoucích palmových hájů. Ve skutečnosti jsme však byli jediní, kteří tak učinili. Ostatní skončili s Andrésem v kavárně. My jsme se procházeli mezi volně rostoucími palmami. Nejdříve jsme prošli kolem nějaké budovy, ale pak už byly jen palmy. Jedna vedle druhé. Místy byla zem vystlána usekanými větvemi. Na některých z palem byly zralé datle. Ochutnali jsme, ale nedaly se jíst. Některé kmeny byly tak zohnuté, jak to bývá nafocené na plakátech. Dalo se po nich lézt, což Ondra hned vyzkoušel. Neskutečné. Jeden z největších zážitků z tohoto zájezdu. Nikde ani živáčka, jenom my uprostřed palmového háje. Jen ty hříbky nám tu chybí, když jsme v lese.

Zlatým hřebem dnešního dne bylo Santuario de Santa María Magdalena poblíž městečka Novelda. Svatyně je dominantou celého okolí a emblematickým místem Noveldy. Postavil ho místní inženýr José Sala Sala, který byl inspirován katalánským modernismem, zejména Gaudího stavbami. Lidé zde rádi uzavírají sňatky a křtí své děti. Je pravda, že romantičtější místo ke svatbě si snad ani nelze představit. Chrám upoutá naši pozornost hned, jak se objeví za horizontem a při stoupání serpentinami směrem k němu z něj nemůžeme spustit oči. Vystupujeme z vozů a jdeme za jeho krásou zmámení jak můra za světlem lucerny. Fotoaparáty cvakají, obcházíme ho nejdřív ze všech stran zvenku a pak vstoupíme dovnitř. Žasneme nad nápaditostí modernistického interiéru a v tom se k nám přitočí kaplan nebo snad kostelník, kdo ví, a ochotně vysvětluje, že ty varhany, které teď obdivujeme, jsou z mramoru. V současnosti mají jen 16 trubek, ale časem jich budou mít 60. A hned nám je pouští, abychom si poslechli, jaký mají zvuk. Dává nám propagační materiály s fotografiemi, ale bohužel je má jen v norštině, tak to si moc nepočteme. Doporučuje, co máme navštívit v Noveldě, neboť i tam zanechal modernismus svůj nesmazatelný otisk. Neskutečné. Takového milého duchovního jsem už nepotkala, naposledy, no, asi ještě nikdy. Po návštěvě Izraele – velmi příjemná změna.

Vyšli jsme ven z kostela a teprve teď si všímáme, že kousek dál stojí poněkud starší věž. Pochází ze sedmého století a patří ke Castillo de la Mola. Vylézáme na ni a vidíme santuario zase z jiné perspektivy. Díváme se do dálky a všímáme si neutěšené okolní krajiny. Pustý kopec s průmyslovým objektem a železničním mostem. Takhle si představuji, že bude vypadat Mars po kolonizaci.

Řídíme se radou kaplana a ještě se vydáváme do Noveldy, města, jehož patronkou je Máří Magdaléna. Skutečně tam nacházíme domy v modernistickém stylu a nejen je. Městečko je velmi malebné. Na závěr navštěvujeme muzeum a vracíme se do naší vily bydlet.

5. den úterý 17.3.

Dnešní den hodně připomínal putování po bílých vesničkách v Andalusii, ale jen tou bílou barvou. Jinak to většinou nejsou vesnice, ale městečka, do kterých by se Kyjov vešel dva až třikrát. První z nich byla Altea. Má 23 tisíc obyvatel. Naše první kroky vedly na tržiště. Nebylo velké, ale nejrůznějšími druhy ovoce, zeleniny a jiných potravin to jen přetékalo. Jahodám kilo za 1 euro se nedalo odolat. A taky churros! Typické španělské smažené snídaňové pečivo. Těch jsme si nakoupili a takto posilněni jsme se vydali na krátkou procházku směrem vzhůru malebnými uličkami s bílými domy. Na nic většího není čas, pospícháme, program je nabitý.

Nic zlého netušíce zadali jsme do Carlose název našeho příštího cíle – Callosa a slepě následovali jeho pokyny. Ostatním hygienickým prostředkům jejich Carlosové radili jinak, i když zpočátku se všichni ze slušnosti drželi za námi. „Odbočte vpravo.“ zahlásil Carlos. Moc se nám to nezdálo. Byla to podivná vedlejší ulice, která působila silně nedůvěryhodným dojmem. Na druhou stranu jsme však věděli, že Carlos rád používá zkratky a že nás zatím téměř vždycky nakonec dovedl. Po rychlém zvážení situace s přihlédnutím k faktu, že stejně nevíme kudy kam, poslechli jsme a odbočili vpravo. Silnice se značně podobala té, po které nás vedl tío Angel ke svému pomerančovému sadu, ale museli jsme jet stále dál, protože nebylo kde se otočit. „Mýdlo je v prdeli.“ zahlásila jsem všem hygienickým prostředkům, aby věděly, že nás nemají následovat. Hygienické prostředky to věděly a možná mě ani neslyšely, protože jsme už byli mimo dosah vysílačky. Vtipálek Carlos byl nad míru spokojen. Věděl přesně, kde jsme, před pravotočivou zatáčkou nám hlásil, ať odbočíme doprava, před levotočivou doleva a na žádné křižovatce ani nezaváhal. My jsme měli po pravé straně pomerančový sad, po levé straně pomerančový sad, na kopečku malé hospodářské stavení v celkem slušném stavu, pod kopečkem další v mírném rozkladu. Nikde ani človíčka, kterého by se dalo zeptat. Křižovatka. Tady by se dalo otočit. Ale uděláme to, když už jsme tak daleko? Ne. Rozhodli jsme se dál věřit Carlosovi. Určitě nás zavede nějakou zkratkou na dálnici a řekne nějaký ze svých oblíbených džouků jako třeba: „Nezapnutý pás, nebezpečný špás.“ Jeli jsme dál. Citroník napravo, mandarinkovník nalevo, konec asfaltu před námi. Teď už po polňačce. Z kopce do kopce. Začíná to být nebezpečné. Nespadneme ze svahu? Pomerančovníky vystřídal …??? Bambus! Skutečně! Pomerančové háje se střídají s bambusovými. Teda Carlosi, máme smysl pro srandu, ale tohle jsi přehnal.

Využíváme první možnosti k otočení a vracíme se zpět. Je to pěkných pár kilometrů. Carlosovi se to nelíbí, pořád nás chce vracet, ale Igor jede podle svého. Ocitáme se zpět v civilizaci a ptáme se policisty kudy kam. Ten nás navede tam, kde jsme sice jednou už byli, ale v kritickém místě odbočíme tentokrát jinam, než nás nutí Carlos, a skutečně se dostáváme na hlavní silnici a opravdu míříme do vesnice Callosa. Tam se šťastně setkáváme s ručníkem, šamponem i kondicionérem a líčíme si navzájem zážitky z této divoké jízdy.

Callosa je známá pěstováním nísperos a měla by se tu z nich být k dostání marmeláda. To se nepotvrdilo a ani nic dalšího zajímavého jsme tam neobjevili, dokonce ani kavárnu, po které tolik toužil Andrés. Zkrátka Callosa byla zklamáním. Ještě jsme zajeli k vyhlášeným pramenům řeky Algar, z nichž je udělaný komerční zábavní park. Dovnitř jsme za vstupné nešli, prohlédli jsme si vše z venku, ba ani oběd v předražených restauracích si nedali, zato se jelo dál překrásnou horskou krajinou.

Hlad už byl veliký převeliký a cestou do vesnice Guadalest jsme se konečně stavili na pořádný oběd. Restaurace Nou Salat i přes svůj podivný název byla restaurací na úrovni. Nejdřív jsme si vychutnali nádherný výhled na skály a v nich ležící Guadalest a posléze i přípitek a místní speciality. Do sytosti najezení jsme se posunuli do Guadalestu a měli jsme dost síly projít si muzeum Casa Orduña, které se nachází v domě ze 17. století, a kolem obchůdků se suvenýry vylézt na věž hradu, ze které je krásný výhled na přehradu. Ta sice od pohledu svádí ke koupání, ale je zdrojem pitné vody, takže bohužel.

Ve městečku Xátiva jsme přišli ke kostelíku a nejprve se zdálo, že vše bude podobné návštěvám ostatních vesnic v této oblasti. Pak jsme potkali jednu slečnu, o které bychom na Moravě řekli, že je to děvčica v kroji, neboli stárka. Tady se jim říká falleras. Byli jsme rádi, že ji vidíme, hned jsme si ji fotili. A potom najednou v jedné takové nanicovaté uličce Xátivy jsme uslyšeli, že se k nám blíží hudba. Hudba skutečně šla přímo k nám a s ní celý průvod. Falleros. V čele nesli název a znak své čtvrti, následovala kapela a průvod. Všechno mladí lidé, někdy i děti. Zpívali, tancovali, mávali nám. Radovali se ze života. Kroje měly sice všechny stejný ráz, ale přitom každý byl originál. Děvčata v dlouhých sukních, zástěrách, bílých blůzkách a barevných vestách s krátkým rukávem, chlapci v tmavých kalhotách se širokým barevným opaskem, bílou košilí s dlouhým rukávem, barevných vestách a pirátským šátkem na hlavě. Stáli jsme tam, dívali jsme se na ně, tleskali a vždycky, když už se zdálo, že už průvod končí, objevil se někdo se znakem další čtvrti, s novou hudbou a průvod pokračoval.

Došli jsme s nimi na náměstíčko, kde měli své masclety. Tam hudba pokračovala a my jsme si prohlíželi figuríny. Byl tam třeba kuchař a otevřená růžová lednička, na které sedělo mimino, ale taky kočka a čarodějnice na koštěti, která jakoby popírala zákony gravitace.

Cestou zpět jsme si ještě přáli navštívit město Cuellla a vidět rýžová pole, ale nepodařilo se ve správném okamžiku odbočit z dálnice, tak jsme to k mojí lítosti nakonec vzdali. Nedá se nic dělat, rýžová pole uvidím až v Číně.

6. den středa 18.3.

Vila v Los Monasterios se nachází nedaleko městečka Puçol. A právě jen do něj musíme dojet, abychom mohli nasednout na metro a po hodinové jízdě se ocitnout v centru Valencie. Valencii mají zpracovanou Kaplovi a jako vždy to mají perfektně. Z metra vystupujeme u nádraží, které samo o sobě je moc pěkná budova. Cestou potkáváme masclety, které se od těch, co jsme viděli v ostatních městech, liší zejména svou velikostí. Dostáváme se na Plaza de Ayuntamiento, krásné náměstí s krásnými budovami, ale naši pozornost ze všeho nejvíc upoutá falla mayor – obrovský lev. Pod levou tlapou drží zeměkouli a na hlavě má holubici. Dole jsou okolo něho ještě malé masclety. Na mě působí tak, že spolu nijak nesouvisí, protože kromě hada, svalovců a pána v obleku je tam i hvězdná loď Enterprise. Teď by se pan Ježíš hodil. Nebo aspoň Amparo.

Máme valencijskou kartu, na kterou jezdíme hromadnou dopravou a taky máme volný vstup do některých památek a do jiných máme aspoň slevu. Využíváme jí, co to jde. První památkou, kam jdeme je Lonja de seda – trh s hedvábím. Byla postavená v 15. století a je postavena v gotickém slohu. V té době město vzkvétalo právě díky obchodu s hedvábím. Nejčastěji s ním obchodovali Židé. Nejzajímavější částí je la Sala de Contratación, kde se uzavíraly dohody. Spirálovité sloupy zde podpírají žebra klenby a svým tvarem připomínají palmy. Zajímavostí jsou dvířka do šatlavy, kam zavírali nepoctivé obchodníky hned, jakmile byli přistiženi při podvodu. Lonja má ještě dvě části – věž a nádvoří s pomerančovníky.

Po hedvábném trhu se chvíli zdržujeme na Plaza Redonda. Počasí je hnusné, tak využíváme zastřešení a chvíli se tu schováváme před deštěm a Ivana nás seznamuje s historií Valencie. Chtěla by najít Palacio Gonzales Martí – muzeum keramiky. Má to být tak krásná budova, že kdo ji spatří, zůstane stát v němém úžasu. Má tu být někde blízko. V tuto chvíli jsme ho nenašli, ale našli jsme ho později při individuální procházce a musím říct, že ta charakteristika sedí. Pokračovali jsme na Plaza de la Reina, podívali jsme se ke katedrále s tím, že si ji pak každý prohlédne individuálně, což my jsme udělali a líbila se nám. Pak nás Ivana vedla k něčemu, co se jmenuje Almudín a má to mít velký historický význam.

Dál už jsme se pohybovali po vlastní ose. Náměstí Plaza de la Virgen bylo plné květin. Na konci stála obrovská konstrukce, do které se postupně zasunovaly květiny tak, aby z nich byla vyskládaná panenka Marie. Lidí zatím ještě nebylo tak moc, aby se nedalo projít. To nastane až další večer. Kromě katedrály jsme si vystoupali i na věž Migueletta, ze které jsme pozorovali hemžení na obou náměstích a celé město. Procházeli jsme se po rušných ulicích Valencie, obdivovali masclety a z dalších památek jsme ještě viděli Cortes de Valencia, Iglesia los Juanes a Torres. Torres jsou dvoje – Serranos a Quart. Za normálních okolností se dá vstoupit dovnitř, ale dnes ne – kvůli dešti. A to už přitom vlastně ani nepršelo.

Po večeři jsme se sami dva vydali do centra Valencie užít toho proslulého nočního života a podívat se na průvod. V noci vypadalo všechno úplně jinak. Budovy nasvícené, ulice vyzdobené jako o Vánocích a hlavně masclety získaly takový pohádkový nádech. Lidí v ulicích každou minutou přibývalo a po hlavní ulici kráčel průvod. Nastrojené falleras. Jejich kroje byly podstatně nablýskanější než ty, co jsme před pár dny viděli v Xátivě. Opět se jaksi nepravidelně střídaly řady žen a řady mužů, muži opět nosili pirátské šátky, ale tentokrát se občas objevila i řada mužů nebo řada žen tlačících kočárky. Přišli jsme na náměstí de la Virgen. Tam průvod končil tím, že falleros předali květiny těm, co z nich skládali panenku Marii a ti je umístili, kam patří. Celé náměstí bylo plné lidí, deštníků a květin. Stoupli jsme si do davu tak, abychom viděli. Tam nás slovensky oslovila paní, která ve Valencii už pár let bydlí a byla ráda, že si může s někým promluvit ve svém rodném jazyce. Doporučila, kde si máme koupit jaké dobroty a řekla nám, co jsme už dávno věděli. Že tohle jsou nejchladnější a nejdeštivější fallas, co zažila a možná v celé jejich historii.

7. den čtvrtek 19.3.

Dnes jsme se nedrželi celá skupina pohromadě, pouze jednotlivá vozidla, ačkoliv cíl jsme měli všichni stejný – navštívit Město umění a věd.

K muzeím jsme přijeli hromadnou dopravou. My jsme však jako první nezamířili k supermodernímu komplexu, ale naopak k něčemu velmi tradičnímu – k instituci nazvané Museo Fallero. Masclety neboli ninots se 19. 3. na svatého Josefa všechny spálí, až na jednu, která se uloží do muzea. Zde jsou k vidění vítězné masclety od roku 1934. Také jsou zde další materiály související s Fallas – fotografie, plakáty a portréty falleras mayores. U nejstarších masclet je patrná chudoba a celkově by se dalo říct, že zobrazují život chudých lidí a jejich problémy – jako třeba invazi komárů. Čím mladší jsou ninots, tím je jejich téma veselejší.
Naivně jsme si mysleli, že bychom zde mohli dostat nějaký rozpis programu k Fallas. Nic takového neměli. Zjistit program byl Andrésův úkol, který nesplnil. Ani na internetu jsme nedokázali najít nic, co by nám nějak výrazněji pomohlo.

Pobaveni i poučeni o historii Fallas, jsme se vrátili k futuristickému Ciudad de las artes y las ciencias, které navrhl Santiago Calatrava. Hlavní inspirací projektu je matka a učitelka příroda. Čtveřice budov tohoto městečka je rozložená podél osy východ-západ je založená na biologických tvarech, od kostry obrovského dinosaura, která tvoří budovu Vědeckého muzea přes oko planetária, určené k pozorování oblohy, k lesu zkamenělých stromů. Tyto konstrukce se odrážejí ve vodních plochách, které je obklopují a zdvojnásobují jejich rozměry. Na nás to však působilo rozpačitým dojmem, protože na některých materiálech si zub času pochutnal víc než my na naší bagetě se sýrem. Jedna z budov byla dokonce pokrytá lešením, neboť si žádala větších oprav. A to by nemělo být, protože od roku 2005, kdy byl projekt dokončen, uplynulo pouhých 10 let.

Využili jsme slevy, kterou nám garantovala naše Valencijská karta, a koupili si vstupenku do Oceánografického muzea. Muzeum má i venkovní část, kde se kromě lachtanů chová i nějaké ptactvo. Počasí však tomu nepřálo, abychom se zdržovali právě tam. Uvnitř jsme chodili od akvária k akváriu a prohlíželi si různé druhy mořských ryb a živočichů. Nechyběly sasanky, hvězdice ani mořští koníci. Z ryb jsem měla největší radost z kanice, o kterém učím ve španělštině, ale neměla jsem ponětí, jak vypadá. Hodně se nám také líbili rejnoci. Nejatraktivnější pro návštěvníky jsou samozřejmě žraloci. Funguje tak, že člověk prochází dole proskleným tunelem a nahoře nad hlavou mu plavou žraloci a jiné potvůrky. Mně se možná ještě víc líbilo to, co bylo na začátku. Po čtyřech jsme prolezli malinkým tunelem pod akváriem, abychom se dostali do takového podmořského minipokojíčku se dvěma lavečkami, kde bylo místo právě jen pro čtyři lidi. Žraloci tam sice nebyli, ale plavala kolem nás taková spousta menších rybiček, že jsme po žralocích ani netoužili, ještě by mohli těm prťavým rybkám ublížit. V Oceánografickém muzeu jsme se dokonce náhodně potkali se všemi členy naší výpravy. Takže až se trochu připozdilo, spokojeně jsme odjeli na ubytování s pocitem, že je vše v pořádku. Cestou jsme si ještě koupili horchatu – nápoj z hlíz šáchoru. Je údajně velmi zdravý a zjevně dost populární, protože ho prodávají na každém rohu. Navzdory očekávání nám docela chutnal.

Na kruhovém objezdu v Los Monasterios náhle Ondra zahlásil: „Hele, tam je Andrés!“ „Ale to nemůže být on, Ondro. Kde by se tu vzal?“ Ale u budky hlídače skutečně stál nějaký starší pán a něco mu povídal. Přijeli jsme na vilu a podivili jsme se, že jsme první. Pustili jsme se do vaření a v tom někdo zvoní. Za dveřmi Andrés. „Andrési, kde ses tady vzal? A kde máš ostatní?“ Inu, seběhlo se to asi takhle: V Oceánografickém muzeu šel Andrés do kavárny. Tentokrát nikdo neměl chuť tam být s ním, tak si dali v určitou dobu někde sraz. Andrésovi se však nějak popletlo místo, nebo čas, nebo obojí, zkrátka měl pocit, že ho tam nikdo nečeká a že se na něj zapomnělo. Místo aby se vrátil do kavárny a počkal, až pro něj přijdou, rozhodl se, že se dostane domů po svém. Ale jak? Jízdenku na autobus a na metro má Anita. Andrés nemá ani peněženku. Jediné, co má u sebe, je zlatá platební karta. Vyšel tedy před muzeum a našel si taxík, protože taxikáři ve Valencii karty berou.  Taxíkem dojel přes celou Valencii až do Los Monasterios. Bohužel si však přesně nepamatoval, který je to dům, tak se šel domluvit s hlídačem, že možná bude muset lézt přes plot, tak ať po něm nestřílí. Mezi tím Anita i s Gasparovými běhali po celém muzeu – od kavárny k velrybě a naprosto zoufalí hledali Andrése. Když to vzdali a dojeli na vilu, všichni mu patřičně vyhubovali, dokonce i Jana. Kolik peněz utratil za taxíka, k tomu se nikdy nepřiznal.

Po jídle jsme si šli lehnout. Bylo potřeba, aby se hlavně Igor prospal, protože nás večer čekala La Crema – noc ohňů, kdy se pálí fallas, a ráno pak dlouhý přejezd do Katalánska. I přesto, že dole vládla bujará zábava a k nám do ložnice je díky odvážnému architektonickému řešení všechno slyšet, podařilo se nám oběma usnout. Spali jsme oba dobře, než zazvonil telefon. To volala moje máti. Protože jsme od ní měli už nějaké zmeškané hovory, tak to Igor zvedl. „Ahoj mami, co je, děje se něco?“ „Ne, jenom jsem se chtěla zeptat, kdy k nám přijedete na návštěvu. Proč mi neberete telefon?“ A bylo po spaní.

Byli jsme jediní, kdo se vydal do noční Valencie na tu největší slávu. Všichni ostatní zůstali doma, že se na to podívají raději v televizi. „Toto nechápu. Vždyť kvůli tomu jsme sem jeli. Je to vyvrcholení celého programu a oni si to nechají ujít!“ nechápal Ondra a vlastně ani my ne.

Po mascletách lozili mladíci a umísťovali trhaviny. Hasiči si chystali stříkačky. Před jednotlivými fallas se shromažďovaly davy lidí a pokud jsme chtěli něco vidět, bylo třeba se někam zařadit. Po oba dva dny, co jsme byli ve Valencii, jsme se marně snažili sehnat nějaký rozpis, abychom věděli, kdy která mascleta bude podpálena. To se nám nepodařilo. Nic takového prý neexistuje, ale ta na Plaza de Ayuntamiento se prý podpaluje o půlnoci a má být první. Pod vlivem tohoto tvrzení jsme si stoupli právě tam.

Bylo jedenáct hodin a vědomí toho, že tam mám hodinu stát, mi nedělalo žádnou radost.  Ani jsme nebyli nijak zvlášť blízko – tak v půlce náměstí. Stáli jsme a lidí za námi přibývalo. Občas se někdo snažil protlačit dopředu, ale moc to nešlo, protože lidé jaksi nebyli ochotní takové darebáky pouštět. Tak tam stojím a dívám se na lva. Je to ale majestátní zvíře. Kolik asi metrů má na výšku? Pět? Deset? A do jakých detailů je to vypracované – každý dráp, každý chlup. Pod tlapou má zeměkouli. To je symbolika! Je to škoda ho podpálit. Ubíhala minuta po minutě, až nakonec přišla ta tolik očekávaná půlnoc. Tak, a každou minutou to začne. A bude po lvovi. Taková škoda. Bude mi ho líto. Má takové ušlechtilé rysy.

Výbuchy se ozývají pořád, ale tyhle jsou silnější. Z dálky vidíme ohňostroj. Po ohňostroji oheň. To spálili mascletu na jiném náměstí. Neměla být ta naše první? Vždyť už bude půl jedné, další ohňostroj a hoří další falla na druhé straně. Začalo nám docházet, že falla mayor se asi nepodpaluje jako první, ale jako poslední. Tak už by se teda mohlo kolem ní něco dít. A ono ano, něco se tam děje. Chystají se tam hasiči. Už je taky na čase, už je tři čtvrtě na jednu. Vždyť už se tam takovou dobu motají. Tak ať už tu blbou kočku konečně podpálí! Takové tupé zvíře! Mám toho dost. Chci ho vidět v plamenech! Ať chcípne, mrcha!

„Jestli ho v jednu nepodpálí, budeme muset odejít. Máme před sebou zítra dlouhou cestu, nemůžu jít spát v pět.“ A jakoby ho slyšeli, hned po jedné to kolem lva začalo bouchat. Tak krásný ohňostroj jsem ještě neviděla. Začalo to spermiemi. Nejdřív za lvem spirálovitě vylétly nahoru a pak se odpojily z trajektorie a i s bičíkem odletěly pryč. Potom se přestaly z hadů odpojovat spermie a začaly se tvořit palmy. Červené, zelené, bílé, všelijaké. Vypukla válka po levém lvím boku. Obrovské záblesky světla doprovázené spoustou kouře a hromobitím. A z toho dýmu vystupovaly zase vršíčky palem, a vyletující spermie. Palmy burácejí, ale spermie piští. Davy lidí piští s nimi. Pak se objevuje střelba se záblesky na různých místech a náhle lvovi hoří holubice, co mu seděla na hlavě. Lidé jásají a tleskají.  Je vidět proudy vody, které hasiči stříkají lvovi na tlapky, aby od něj něco nechytlo. Okolo lva náhle začne prskat několik malých ohňostrojů – fontánek. Holubice dohořívá. Hoří celá hříva, ale plameny nešlehají ven. Hoří uvnitř. V pozadí ohňostroj tvoří červené palmy a do nich vlétají bílé spermie. Palmy mění barvu a jsou čím dál divočejší. Hříva zatím jakoby pomalu dohořívala, ale naráz chytne vysokým plamenem a od ní i lví tělo. Teplo sálá až k nám. Hoří trup a začíná se propadat. Hasiči mohutně stříkají. Hoří a padají i nohy a zůstává jen nosná konstrukce. Ale ani ta už nevydrží dlouho. Jiskry padají až k nám. Konečně jsme se trochu zahřáli. Je to první okamžik ve Valencii, kdy se netřeseme zimou. Konstrukce se propadá od hlavy, až postupně spadne celá. Všude smradu jako v Cařihradu. Z lva zbyla jen hromada popela. Víme, že ráno bude město uklizené.

Tlačíme se davem, pospícháme kolem dalších hromad popela z jiných fallas, abychom stihli metro. A sakra. Stanice, kde chceme nastoupit, je zavřená. Utíkáme na jinou. Musíme to stihnout. Další metro jede až za hodinu. Stihli jsme. Je to narvané, ale postupně ty davy vysedají a na konečnou už přijíždíme skoro sami. Do postele se dostáváme kolem třetí.

8. den pátek 20.3.

Spali jsme sedm hodin, před desátou jsme vrátili klíče a předali vilu a v deset vyrazili na dlouhou cestu. Vše podle plánu, jen na Ondru leze nějaká choroba.

První zastávku jsme si udělali až v Katalánsku ve městě Tortosa. Je tam tolik památek z různých historických období, že by se tam klidně dal strávit celý den. My však máme asi tak půlhodinku, tak jsme se prošli jen po parku a došli k budově s velkými prosklenými stěnami, za nimiž jsou vystavené obrovské oblečené figuríny a nějaké usekané hlavy. Anita nám vysvětlila, že jsou to obři a že se k nim pojí legenda a k těm hlavám taky. Tu legendu jsem bohužel zapomněla a vygůglit se mi podařilo jen, že ti obři se jmenují Rufolet a Rubí. Na internetu jsem o nich našla všechno jen v katalánštině a vyrozuměla jsem z toho jen, že ta obryně je princezna.

Velice příjemná zastávka byla Roc de Gaietá. Je to přímořské letovisko, v tomto počasí pochopitelně liduprázdné. Dovedu si krásně představit, že bych tu strávila dovolenou u moře, tedy samozřejmě jen za předpokladu, že se někde poblíž nachází nudapláž, což není tak jisté. Domy, kde se ubytovávají turisté, jsou většinou přízemní, maximálně tak jednopatrové a jsou postavené v napodobeninách různých historických slohů. V naprostém souladu s architekturou je zeleň, ať už to jsou palmy, borovice nebo cokoli jiného. Působí to velice osobitě a útulně, žádná továrna na turisty, tak jak to u moře často bývá. Procházet se po nádvoříčcích těchto půvabných domečků by se dalo ještě déle, ale po půlhodině musíme opět dál, aby nám nezavřeli kryptu. I tak jsme si to všichni moc užili s výjimkou Ivoše, který nechtěl už nic riskovat a zůstal raději s Andrésem v kavárně.

Colonia Güell byla postavena pro dělníky, kteří pracovali v Güellově textilní továrně. Je to něco podobného jako u nás Baťovy domky, jenom hezčí. Pro obyvatele tohoto sídliště zbožný Güell zamýšlel postavit i kostel, aby měli dělníci kde očistit svou duši. Eusebi Güell v roce 1918 zemřel a jeho děti už nechtěly v projektu pokračovat. Z  kostela byla nakonec postavena pouze krypta. Během občanské války byla krypta vyrabována a podpálena. Rekonstruována byla v roce 1955. Dnes je na seznamu světového dědictví UNESCO stejně jako další Gaudího stavby. Gaudí, když tuto stavbu navrhoval, vycházel jako vždy z přírody. Aby se mu přesně ukázaly úhly a rozložení sil, zhotovil si nejdřív model z provázků, které zatížil pytlíky s broky. To mu řeklo, jak rozložit sloupy. Model si vyfotil. Fotka se obrátila vzhůru nohama a podle ní se stavělo. Anglicky se broky řeknou birdshot, což byl nejen pro mě, ale i pro Andrése takový malý překladatelský oříšek. Ten jsme rozlouskli až v Barceloně, kde se nachází replika Gaudího modelu s popisem ve španělštině.

Barvy symbolizují různá období z Ježíšova života. Krypta obsahuje celou řadu symbolů –  zejména různé typy křížů, alfy a omegy. Omega má někdy podobu motýla a tu mají i okna. Motýl symbolizuje proměnu – přechod od ošklivého a nedokonalého ke krásnému a dokonalému a také od smrti ke vzkříšení, protože krypta měla být místem posledního odpočinku Eusebiho Güella, i když nakonec se tak nestalo. Obcházeli jsme kryptu nejdříve zvenku, hledali a nacházeli všechny ty symboly. Vstoupili jsme dovnitř a sledovali sloupy respektující přírodu a její zákony, prohlédli si fotografii Gaudího modelu a kochali se roztomilými detaily – jako třeba nádobou na svěcenou vodu z lastury. Správce krypty pro nás otevřel okno, abychom viděli, jak motýl mávne křídly. Nakonec jsme si vylezli nahoru na střechu s vědomím, že tohle měla být podlaha nikdy nepostaveného kostela.

Když jsme se dost nabažili krypty, šli jsme se ještě projít po Colonia Güell. U sochy pana Güella jsem trochu poreferovala o tomto průmyslníkovi a mecenáši Gaudího staveb. Byl úspěšný zejména v textilním průmyslu, ale také v obchodu s nemovitostmi. Jeho zaměstnanci měli dobré pracovní podmínky a mnohé sociální výhody. Byl zvolen radním i poslancem a povýšen do šlechtického stavu.

Domky v kolonii nestavěl přímo Gaudí, ale jeho žáci. Spíše než jako ubytování pro dělníky vypadají jako malé paláce z pohádek. Tolik mají ozdob a věžiček. Architektura není to jediné, co zde obdivujeme. Kaplovi se velmi zajímají o sukulenty a Jiří se s nimi nechává „vyfotit.“

Čeká nás cesta na naše poslední ubytování. Je to vysokánský hotel ve známém letovisku Lloret de Mar. Na přespání dobré, na dovolené u moře bych tu být nechtěla. Je to turistický průmysl v nejhorším smyslu toho slova. Pravý opak Roc de Gaietá. Jeden hotel vedle druhého, jeden vyšší než druhý. Cestu jsme zvolili tak, abychom neplatili dálniční poplatky, ale asi jsme je měli raději zaplatit. Vlečeme se v koloně aut, jako když slepec navléká korále a třesou se mu ruce. Z červené na červenou. Z jedné zácpy do druhé. Těžko říct kolik hodin jsme jeli. Jsme rádi, že stíháme večeři. Domlouvám s vedoucím kuchyně, že ráno potřebujeme brzy odjet, tak abychom dostali snídani. Domluveno. Nemůže sice otevřít dřív, ale nechá nás vzít si jídlo s sebou. Aspoň tak. Ráda bych šla do toho bazénu, kvůli kterému jsme tento hotel vybrali. Bazén je otevřen od 10:00 do 18:00. Pro nás nepoužitelný. Hotel je plný. Nechápeme proč. Počasí je hnusné, nedá se jít k moři. Město je hnusné, není kam jít. Že by ti lidé jezdili po výletech jako my, na to to nevypadá. Jsou to samé rodiny s malými dětmi. Nebo spíš babičky s vnoučaty. Zdá se, že tráví dny u toho krytého bazénu.  Spíme všichni tři v jednom pokoji a Ondra je regulérně nemocný. Že se od něj nakazím, je jisté, ale hlavně aby to nebylo hned zítra. Budu totiž celý den přednášet o Gaudím. Kdyby mi selhaly hlasivky, nezachránila by to ani moje důkladná příprava a vynaložené úsilí by přišlo vniveč.

9. den sobota 21. 3.

Ráno jsme si rychle pobrali něco v jídelně a pojíst jsme to mohli až v autě. Museli jsme vyjíždět přesně v 8, protože návštěvy jednotlivých Gaudího staveb jsme měli předem rezervované a zaplacené. Jedeme po placené dálnici, ačkoli mýtné je nehorázné, ale je to nutné, jinak bychom nestíhali. Hledání nájezdu na parkoviště je špičkově provedená týmová práce. Vozy se střídají ve vedení, podle toho čí Carlos má zrovna nejlepší nápady. Vysílačky fungují a Ondra je skvělý koordinátor. Po Barceloně se pohybujeme, pěšky, po eskalátorech, hromadnou dopravou a tak všelijak. Všechno klape, všechno má Igor zjištěné z internetu, co a jak jede, jak dlouho a kudy musíme jít. Místy je to velice náročné pro Ivanu se zraněným kolenem, zvlášť když překonáváme kopce a delší trasy pěšky, ale drží se statečně. Andrés ví, že je vše předem zaplacené a že když někde nebude, tak o peníze přijde, tak dnes nevymýšlí žádné kulišárny  a seká latinu. Prostoje při čekání na autobus využívám, abych informovala o životě Gaudího, po jehož stopách dnes kráčíme.

Antoni Gaudí se narodil 25. 6. 1852 jako páté dítě kováře v městečku Reus. Jeho život poznamenala choroba, kterou trpěl od dětství – revmatismus. Někdy kvůli němu nemohl ani chodit. Ještě v dětství mu zemřela matka, později i bratr a sestra. Žil se svým otcem a neteří. Když studoval architekturu, věděli jeho učitelé, že nechávají absolvovat buď génia, nebo blázna. Měl vznětlivou povahu a byl náboženským fanatikem. Nikdy se neoženil. V 74 letech (7. 6. 1926) ho srazila tramvaj.

Kdykoli jsme předtím byli v Barceloně, nikdy jsme nemohli navštívit Casa Batló. Tak jsme alespoň zvenku obdivovali fasádu, která připomíná šupinatou kůži plaza, sloupy v podobě dlouhých kostí, okna ve tvaru rozevřených tlam, balkóny jako umrlčí hlavy, které jako by byly v pohybu. Nedávno však byl dům otevřen veřejnosti a my jsme dnes udělali vše proto, abychom stihli zarezervovanou prohlídku v deset hodin. Procedura to byla složitá, ale nakonec jsme nafasovali audioprůvodce ve tvaru telefonu, chodili jsme od čísla k číslu, mačkali knoflíky a naslouchali výkladu. Pro mě to byl splněný sen. To, co jsem dřív znala jen z fotografií, jsem teď viděla na vlastní oči. Ten známý hnědý krb s lavičkou ve stěně, ta hluboká modrá šachta, kde obkladačky imitují šupiny! Skoro nic není rovné, tvary vychází z přírody. Nacházíme se v  útrobách velryby. Vždycky se však vracíme do mořsky modré šachty, do které skleněnou střechou vchází světlo, s výtahem, který končí dole jakoby v peřinách. Poschodí jsou značena písmeny a to shora dolů. Na chvíli vystupujeme ven na terasu a snažíme se pojmout všechny ty detaily – mozaiky na podlaze i na fasádě, vlnitý kraj střechy, kování plotu a věci, které nedokážu pojmenovat. Vracíme se opět dovnitř a stoupáme. Pohled šachtou dolů je stejně fascinující, jako byl směrem nahoru. Vystoupali jsme až na vlnitou střechu připomínající hřbet pásovce, kterou korunuje kříž a komíny jako obří pastelky.

Sagrada Família je symbolem Barcelony. Není možné jet do Barcelony a nevidět ji. Poprvé jsem ji spatřila při naší předsvatební cestě v roce 1990 a od té doby už pokaždé. Pokaždé jsme ji obdivovali jen zvenku a hledali místo, odkud by se dala vyfotit bez jeřábů. Tehdy, v roce 90 mě nenapadlo, že až se za čtvrt století vrátím, ještě nebude hotová. Zlí jazykové tvrdí, že až bude dokončena, tak přijde konec světa. Podle současných plánů by tomu tak mělo být v roce 2026. To  by se určitě mělo dát vědět svědkům Jehovovým. Jeden z důvodů, proč se staví tak dlouho je, že Gaudí trval na tom, že to má být katedrála chudých a musí být vybudována výhradně z darů. Říká se, že jednou dokonce sám chodil s kloboukem od domu k domu, aby na ni vybíral. Dalším důvodem je, že Gaudí nedělal žádné přesné plány a projektovou dokumentaci, jaké dnes musíme mít my, když přestavujeme šopu v Lískovci. Dělal jen náčrtky a skici. Po jeho smrti tudíž nikdo neví, jak přesně má co vypadat. Je pravděpodobné, že kostel neměl zůstat v podobě přírodního kamene, ale vzhledem ke Gaudího zálibě v barvách, měl být barevný.

Před katedrálou byla fronta táhnoucí se do nekonečna a my jsme ji nemuseli stát. Měli jsme po internetu udělanou rezervaci na 12:00 a zaplaceno předem, takže nás museli pustit a hotovo. Měli jsme zaplaceno i vyvezení nahoru na věž, ale to nám nebylo nic platné. Z důvodu nepříznivého počasí výtah nejezdí. Takové zklamání! Pod pojmem nepříznivé počasí se rozumí, že dnes pršelo. Déšť je ve Španělsku zhruba stejná pohroma, jako v Japonsku zemětřesení.

Když jsme se dostali za bránu a přistoupili co nejblíže ke kostelu, mohli jsme obdivovat tu spoustu detailů, které nám při pozorování z dálky unikaly. Berušky, ještěrky, brouky, slepice, rostliny propracované do posledního lístečku. Všechno má svůj symbolický význam. Například hlemýždi jsou hříchy, které od věřících po zpovědi odcházejí, zanechávajíce po sobě slizkou stopu. Vstoupili jsme dovnitř a nechali se ohromit obrovským prostorem, hrou barev, světla a stínu, sloupy a stropem ve tvaru palem. Bylo to krásné, ale nebyl to Gaudí. A proto se vedou spory, má-li se katedrála dokončovat nebo ne. Někteří říkají, že dokončení stavby by bylo, jakoby se Venuši Mélské přidělaly ruce. Na druhou stranu ani sám Gaudí nepracoval na stavbě chrámu od samého začátku, ale převzal již započaté dílo po Francescovi de Paula Villar. Jeho plány byly ve smyslu jihoevropské gotiky a kostel tedy má pravidelný půdorys.

Byl možná trochu problém najít, odkud nám to jede, ale vystoupit na správném místě to už byla hračka. Parc Güell se nachází hned vedle zastávky, nebo spíš zastávka vedle něj. Byla jsem v něm už dvakrát, ale tentokrát poprvé se platí vstupné. Tak to je dost nepříjemná novinka. Nevím, jestli by s ní Gaudí souhlasil. Jsou části, kam se dá dostat zdarma a části, kde se musí platit, což narušuje celistvost parku. Poklidná atmosféra, co tu dřív vládla, se změnila v komerci.

S parkem se to má podobně jako s kryptou, co jsme viděli včera. Původně se tu mělo postavit celé sídliště. Při stavbě sídliště Gaudí postupoval zcela opačně, než to praktikovali komunisti. Ti nejdřív nastavěli co nejvíc paneláků a pak teprve řešili, kam ti lidé budou posílat děti do školy a kde budou nakupovat. Na nějaký park už se ani nedostalo. Gaudí naopak začal parkem a na sídliště už se nedostalo. Hned za umělecky kovanou bránou, tak typickou pro Gaudího, se nachází po každé straně jedna perníková chaloupka. První z nich je dům správce parku a druhá kaple, aby každý mohl před vstupem do parku očistit svou duši. Naproti od brány stoupají dvě ramena schodiště, aby mezi nimi byl prostor nejen pro rostliny, ale hlavně pro přerostlou ještěrku, která se časem stala maskotem parku. Představuje Pythona – strážce vod. I my jsme si vystáli frontu, abychom se s ním mohli vyfotit. Schodiště vede k Síni sta sloupů, kterých je ve skutečnosti 86 a podpírají terasu. V horkých letních dnech poskytuje tato část úkryt před sluncem, v hnusných dnech zase před deštěm. Původně měla sloužit jako tržiště. Na nás v tuto chvíli náhodou zrovna nepršelo, tak se nám ještě lépe líbilo nahoře na terase, která je dominantou parku. Její zvlněný okraj slouží jako obrovská lavečka a její zábradlí jako galerie mozaik z glazovaných střepů a skla. Snažíme se najít místo bez davů. To se nám aspoň částečně daří na promenádě, jejíž zvlněné tvary připomínají lávu a sloupy mají tvar stromů. Zakřivení cest je zcela v souladu s tvarem terénu a tím, že byl použit kámen vytěžený přímo na místě, celá stavba doslova splývá s přírodou.

Z kopce, do kopce, po schodech, ze schodů, kilometry a kilometry, po zemi a pod zemí, jen málokdo ještě věří, že tohle je ta nejkratší a nejvýhodnější cesta od Parc Güell k Palau Güell.

Palau Güell je jedna z prvních Gaudího staveb. Byla započata v roce 1886. Kolem ní jsme také párkrát prošli během našich předchozích návštěv Barcelony s odhodláním, že se jednou určitě podíváme dovnitř. Teď přišla ta chvíle. Stáli jsme ukázněně před palácem a čekali, až budeme označkováni. Audioprůvodce jsme dostali jen jednoho, ale s více sluchátky. Chvíli jsme se s Igorem přetahovali o ovládání. Nakonec jsem ho dostala, protože se ukázalo jako nepraktické, abych tlumočila pro ty, co chtěli poslouchat, a Igor pouštěl a zastavoval zvuk. Moc jsem si nepomohla, protože se to i tak špatně ovládalo, ale o trochu lepší to bylo.

S prohlídkou jsme začali už venku, protože jsem věděla, že kování na bráně má připomínat chaluhy a biče. Proč chaluhy, to nevím, ale biče určitě proto, že do paláce se vjíždělo kočárem taženým koňmi. Vstup byl upraven tak, aby se dalo vjet až do domu, pohodlně vystoupit a koně zaopatřit dole v suterénu, kam se pohodlně dostal po rampě. Zatímco služebnictvo dole pečovalo o koně, tak příslušníci rodiny Güellových byli nahoře a skrytými okénky pozorovali přijíždějící hosty.

Palác byl postaven tak, aby vypovídal o životě majitele. Tou dobou takové frajeřinky mezi buržoazií velice frčely. Neokázalý, ale funkční sklep má vypovídat o Güellově údajně „chudém“ dětství a „skromných“ počátcích a čím výše se dostáváme, tím přibývá bohatství a okázalosti, což symbolizuje, jak se mu dařilo v podnikání. Vzhledem k tomu, že jeho otec byl úspěšný obchodník a průmyslník a matka šlechtična, mám o chudém dětství jisté pochybnosti a vzhledem k tomu, že Eusebi Güell vystudoval práva a ekonomii, nevěřím ani v ty skromné začátky. Pravdivě působí z celé historky pouze ta část o podnikání.

Celá rodina Güellových měla ráda hudbu. Všichni uměli na něco hrát. Zejména jejich dcera byla hudebně nadaná a dokonce komponovala i vlastní skladby. Nad společenskou místností, která sloužila k pořádání večírků, se nachází speciální místnost pro hudebníky. Je uzpůsobena tak, aby akustika byla výborná a zároveň aby muzikanti neviděli, jak se šlechta baví. V místnosti je vysoký strop s dírami, za kterými byly lucerny, což připomínalo noční oblohu. Za pozornost stojí vlastně úplně všechny stropy ve všech místnostech. A samozřejmě okna. Způsob, jakým Gaudí využívá každé možnosti přivést do domu přirozené světlo, je obdivuhodný ve všech jeho stavbách a současní stavitelé se mají co učit.

Palau Güell samozřejmě není jen společenská místnost. Za pozornost stojí každý pokoj, každý kout, každý kus nábytku. Nádherná je jídelna, všechny ložnice, terasa a dokonce i koupelna. Jen z lustrů by se dala udělat samostatná výstava. A jak už to u Gaudího staveb bývá, hlupákem by byl ten, kdo by nevystoupal až na střechu a nechal si ujít jeho hravé komíny.

To byl poslední bod společného programu. Dál už jsme se pohybovali samostatně podle vozidel. My jsme vyrazili ještě do historické části. Prošli jsme si Placa Reial a pak se vydali do gotické čtvrti Barri Gotic. Svým názvem nás fascinovala Basílica Santa María del Pi, tím spíš, že naproti ní se nacházel Bar del Pi. Z venku vypadala krásně, ale dovnitř do Pi jsme se bohužel nedostali, i když by to mohlo být zajímavé. Do překrásné gotické katedrály jsme se však dostali a byl to nádherný zážitek. Ještě chvíli jsme chodili po rušných, přesto však romantických ulicích a kochali se propracovanými detaily gotických staveb. Nakonec nás hlad zavedl do tržnice a únava do auta.

Opravdový hlad jsme zahnali až v jídelně na hotelu. Po večeři si chceme někde posedět, popovídat a pít výborné španělské červené víno. Ve společenské místnosti to nejde. Je tam nějaký animační program, moc lidí a hlavně strašný hluk. Objevili jsme místnost nad ní se stolem a židlemi právě pro nás. Je to fajn, pokud jsou zavřené dveře. Jenomže pořád tudy někdo chodí dolů, nezavírá za sebou a ani brano nezavírá samo. Pořád musí někdo z nás vstávat a zavírat. Je to otravné. Ale máme datle. Datle mají pecky. Jednu pecku jsme strčili pod dveře a ty teď nejdou otevřít. A je klid. Problém je vyřešen.

10. den neděle 22. 3.

Od rána mě bolí v krku, ale nevadí, hlavně že to nepřišlo včera. Jedeme dnes jen dvěma auty – Gasparovi zůstávají na hotelu, neboť Janě není dobře. Dnešní den má na starost Anita a jdeme po stopách „divokého Španěla Salvadora Dalího.“ Ačkoliv byl takto nazýván ve filmu Světáci, ve skutečnosti to byl Katalánec. Narodil se v roce 1904 ve městě Figueres. Jeho rodiče se mu od malička snažili namluvit, že je reinkarnací svého zemřelého staršího bratra. Není tedy divu, že byl celý svůj život poněkud vyšinutý a stal se surrealistou. Trval na tom, že jeho předci byli potomky Maurů a po nich že má zálibu ve třpytivých a výstředních věcech. Rád se choval extravagantně, aby upoutal pozornost, což někdy zastínilo i jeho práci. A tím se vlastně jeho život i jeho osoba stávají samostatným surrealistickým dílem.  V roce 1932 se oženil se zpěvačkou ruského původu Elenou Ivanovnou Diakonovou, kterou známe pod jménem Gala Dalí.  Se svým prvním mužem a dcerou žila v Paříži. S Dalím se poznala ve městě Cadaqués. Zamilovali se do sebe a nic nevadilo, že byla o deset let starší. Stala se jeho múzou. Byla nymfomanka a měla spoustu mimomanželských vztahů, což Dalímu vyhovovalo vzhledem k jeho kandaulismu.

Pro svoji múzu Galu zrekonstruoval Dalí v Púbolu zámek pocházející z VI. století, ve kterém žila, zemřela a byla pochována. Původně se Dalí nechtěl od své mrtvé milované odloučit a přál si být pochován s ní, ale nakonec své plány změnil a zbytek života strávil ve svém muzeu ve Figueres, kde bylo na jeho přání po smrti vystaveno jeho nabalzamované tělo. My jsme tento podivuhodný zámeček navštívili a ani v nejmenším jsme nelitovali. Prohlédli jsme si ho v naprostém poklidu bez davů. Viděli jsme trůn, na kterém kraloval, dřevěné lvy, výstavu Galiných šatů, koupelnu, pokoje, podivuhodné obrazy i sochy, až jsme došli dolů do hrobky. Za dvěma náhrobními kameny stojí sochy zvířat působící nepatřičně hravě na tomto místě. Spíše bychom je umístili někam do dětského pokoje než ke hrobečku. To si může dovolit jedině surrealista. Kolem garáže s luxusním vozidlem procházíme pomalu dále do zahrady. Po každé straně míjíme podvyživeného zmutovaného slona na dlouhých pavoučích nohách. Takový živočich by v přírodě nepřežil, neboť by si na prvním kameni zlomil končetinu, ale může žít ve snu a tam kráčí pomalu a důstojně a nevymkne si ani kotník. Dojdeme k jezírku s fontánou, kam voda padá z hrozivé zubaté rybí tlamy, která je obklopená dvěma velkými sochami, jednou malou a spoustou hlav.

Pohořím Pení Cadaqués, které bylo inspirací pro mnohé z Dalího obrazů, jsme se dostali Cadaqués. To je město, kde Dalí žil, kde poznal svou múzu a zamiloval se do ní. Je nádherné, romantické s mořem, ulicemi a uličkami, bizarními domky, které jsou jeden hezčí než druhý. Nás tu trochu zaskočil rozvodněný potok. V poklidném koutku s výhledem na moře jsme se posadili na lavičku a pojedli něco ze zásob. Podívali jsme se na panorama, ukázali jsme, kde že tak asi je to parkoviště, na kterém parkujeme. A šli jsme. Nahoru, dolů, z kopce, do kopce, cestami i necestami, občas tam trochu dělala neplechu ta povodeň, Ivanu bolelo koleno, všechny nás bolely nohy, chtělo se nám čurat a Andrés měl absťák, ale šli jsme a šli pořád směrem k parkovišti, až jsme se zase ocitli na místě, ze kterého jsme vyrazili a kde jsme předtím jedli. Pak už nebyl čas na hrdinství a vrátili jsme se potupně stejnou cestou.

Nejznámějším místem spojovaným s Dalím je samozřejmě Figueres. Tam se nachází Museo Teatro Dalí, tam je vystavena velká část jeho děl a tam je Dalí pochován. Muzeum bylo postaveno na místě původního divadla. Pokud k němu člověk přichází z té správné strany, tak ho budova na první pohled upoutá. Není to snad ani tím, že má věž, ani tím, že je červená, ba ani tím, že jsou na ní pravidelně rozmístěny žluté útvary, které zdálky vypadají jako hovínka, z blízka pak jako živočichové ne zcela nepodobní obrácené želvě. To, co nás zaujme a zcela polapí naši pozornost, jsou obrovská vejce na střeše budovy. Bude to tím, že na střechách budov dinosauří vejce většinou nebývají, zatímco červenou fasádu či věž už jsme někdy někde viděli. Najednou jedno vejce praská. Něco se dere ven. Mám takovou strašlivou předtuchu, že z toho vyletí nebezpečná zelená příšera a bude nás ve dne v noci strašit. Něco opravdu hnusného. A vskutku.  Není na to pěkný pohled. Na zem padají kusy skořápky a až k nám je cítit podivný alkoholický odér. Potácivým krokem z vejce vylézá zavalitá bytost vzdáleně připomínající člověka. Skutálí se dolů ze střechy a kývaje se ze strany na stranu, nasedá do přistaveného letadla a odlétá ku Praze.
My jsme však bohužel z té správné strany nepřišli, takže tuto podívanou jsme shlédli jen my, co jsme nelenili a budovu si obešli. Mnohé se nám tím objasnilo. Známe už odpovědi na otázky: kdo jsou a odkud se berou. A že naše politická scéna  je jen výplodem fantazie šíleného katalánského umělce. A také víme, že na střeše je ještě hodně vajec.

Na pohodičku, jaká byla v Casa Museu Castel Gala Dalí můžeme zapomenout. Davy lidí, davy dětí, školní výlety, zácpa, dopravní kolaps. Z tohoto důvodu už sám Dalí zavedl ve svém muzeu noční prohlídky, které začínají ve tři ráno. Tou dobou má návštěvník prakticky jistotu, že se tam s nikým tísnit nebude a všechno si nerušeně prohlédne. Již při čekání na lístky obdivujeme první z Dalího soch. Jsou to mladí chlapci s dívčí postavou nebo chceme-li mladá děvčata s lůlánky. Něco podobného jsme viděli i v Púbolu. Pak už se konečně dostáváme dovnitř a tam jsme zavaleni surrealismem.  Na nádvoří stojí přímo na střeše auta kamenná socha tlusté ženy s velkým poprsím a nad tím vším vzhůru nohama se vznáší loď. Do dvora vede spousta oken a v každém z nich je zlatá žena, která se možná chystá skočit, ale možná taky ne. A vzadu přes celou stěnu obrovský obraz horní části muže s puklinou na hlavě a vchodem vedoucím do jeho hrudníku. Mám pocit, že naše kosmická loď právě prolétá bublinou nereálna a čekám, kdy mi na hlavě vyrostou zaječí uši, Igor se změní v skákající  mikrovlnku a Ondra v ilustrovaný japonsko-hebrejský slovník.

Dereme se dále mezi povykujícími parchanty, které to zjevně moc nebere a kteří by potřebovali pár facek, jichž se jim však z rukou pedagogů k jejich i naší smůle nemůže dostat.  Spousta místností plných obrazů, soch, či nábytku. Nic není obyčejné. Všechno si zaslouží víc pozornosti, než můžeme věnovat. Většinu z toho vidím poprvé. Někde na nás vybafne smrtka, jinde zase sám Dalí se svým knírem. Nejvíce si však člověk všímá těch věcí, co jsou notoricky známé jako třeba obraz, kde hodiny stékají ze stolu, druhé visí jako prádlo na větvi a třetí tečou po nějakém mrtvém mořském zvířátku. V dalším pokoji sedačka připomíná ženské rty, za ní kus nábytku s hodinami nos a dva obrazy po stranách jako oči. Na to vše se dá podívat ze žebříku přes kukátko, kde k tomu obličejíku ještě přibudou vlasy. Ve velkém sále zase nemůžeme spustit oči ze stropu, na kterém jsou dvoje nohy a ať se hneme, kam se hneme, neustále směřují na nás, jako kdyby nás chtěly zašlápnout.

Unaveni přijíždíme na hotel. Sedáme si k pohárku výborného červeného katalánského vína do naší místnosti. Potřebujeme v klidu probrat zážitky z dneška a minulých dní, abychom všechny ty dojmy dobře vstřebali. Aplikujeme opět trik s datlovou peckou pod dveřmi. Nějakou dobu to funguje, ale pak se objeví nasupená animátorka. Je na nás trochu moc drzá. Nadává, že si přece nemůžeme dovolit jen tak zavřít si dveře, že to tady není jenom naše. Tak to si nenecháme líbit, rozhodneme se, že jí dáme lekci a uděláme padoucha z ní. „My za to nemůžeme. Vždyť my nemáme klíče! Kde bychom je vzali?“ Slečna lomcuje klíči v zámku a vidí, že zamčené to opravdu není. Pak rumpluje dveřmi, pecka vyletí, dveře se otevřou. Nevypadáváme z role a soudružce zatleskáme. Ta se nám omlouvá kvůli křivému obvinění. Možná se bude příště raději ke starším lidem chovat slušně. Ale spíš asi ne. My tímto máme pro dnešek definitivně po klidu. Ještě chvilku vydržíme a pak osprchovat a zalézt do postýlek. Dobrou noc.

11. den pondělí 23. 3.

Pohodovým způsobem jsme se dostali na letiště do Girony a vrátili auta. Byl čas na závěrečný projev paní učitelky. Udělila jsem pochvalu Ivaně za statečnost a jedničku s hvězdičkou za nejlépe vypracovaný domácí úkol a důtku Andrésovi za narušování programu kavárnami a čtyři mínus za nedbalé splnění domácího úkolu. Celkové hodnocení zájezdu je pozitivní, protože poměr zdravých ku nemocným je 6:5 ve prospěch zdravých. Je to však jenom o fous, protože by stačilo, aby onemocněl ještě jeden člověk a poměr by se obrátil.

Bezpečně jsme doletěli zpět do Bratislavy, vrátili se domů a trpělivě odpovídali na dotazy přátel, že jsme opravdu v pořádku. Den na to spadlo totiž letadlo letící z Barcelony do Düsseldorfu. Pilot vmíchal do pití svému kolegovi močopudné látky a ten musel na WC. Tak se ocitl v kokpitu sám a kvůli protiteroristickým opatřením se za ním nikdo nemohl dostat. Protože trpěl depresemi, spáchal sebevraždu a vzal s sebou všechny na palubě. Až sem mohou vést přehnaná bezpečnostní opatření.

„Mýdlo končí!“