Zápis z Andalusie

Zpět         Program          Video            Fotografie  1 2     

ANDALUSIE, ŠKOLNÍ VÝLET

13.3.- 20.3. 2011

 

Tento školní výlet je druhým školním výletem, který jsme pro nadaci uspořádali a všichni, co jsme se ho zúčastnili, ho považujeme za velice zdařilý. Největším kladem bylo jistě to, že nikdo neblil, což se o našem prvním výletu, který byl do Madridu, říct nedá. Letenky, dobré ubytování a auta se nám podařilo zajistit za takové ceny, že náklady na výlet byly necelých 11000 Kč a to včetně vstupného. V cestovních kancelářích stejný zájezd nabízí za ceny od 18000 do 23000 Kč a někdy si dovolí i napsat, že letištní taxy nejsou v ceně. A to to ani nemají tak dobrodužné!

 

Neděle 13.3.

 

Sraz jsme měli na letišti v Bratislavě. Několik rodin začalo přebalovat své kufry, protože zjistily, že přesahují povolenou váhu. Bylo třeba něco dát jinam a něčeho se zbavit a tak se mezi námi ocitla láhev fernetu, která původně patřila Kaplovým. Jako paní učitelka jsem pocítila tíhu zodpovědnosti a začala organizovat zahajovací přípitek. Sakra! Nejsou tu Boltnarovi. Ještě před chvílí jsem je viděla. Šla jsem je hledat o patro výš. Nebyli tam. Už asi prošli do bezcelní zóny.  Jejich chyba. Přijdou o přípitek. Vrátila jsem se dolů ke skupině. Láhev už byla prázdná.

 

Po projití kontrolami jsme se v bezcelní zóně samozřejmě hned navoněli. Při nástupu do letadla nás poněkud zaskočilo, že to, co jsme považovali za čísla sedadel, jsou čísla letenek a tudíž jsme seděli každý jinde. Poučení pro příště – musíme se víc cpát dopředu.

 

V Malaze na letišti jsme si vyzvedli auta. Měli jsme je zaplacená půl roku dopředu za směšnou cenu.  Měla jsem předtím trochu strach, jestli to nebude nepohodlné, protože ve všech autech mělo sedět pět lidí. Takto:

 

vůz č. 1

vůz č. 2

vůz č. 3

vůz č. 4

Schützovi (4)

Lukešovi (2)

Kozumplíkovi (2)

Boltnarovi (2)

Kopečková

Mikulčíková

Škarecká

Bělohoubkovi (2)

 

Kaplovi (2)

Šalšovi (2)

Smištíková

 

Moje obavy byly zcela zbytečné. Nebyla to auta, byly to tanky a byly úplně nové. V každém autě tři osoby měly přidělené funkce. Nejdůležitější byl samozřejmě řidič. Toho si musí všichni předcházet, vykat mu a zdravit ho jako první. Funkce navigátora se tak nějak přirozeně ujal někdo dobrovolně a funkci telefonistky jsem přidělila už ve Vracově i s telefonem. Původní myšlenka byla, že já, paní učitelka, z vozu č.1 zavolám pokyn do vozu č.2, z vozu č.2 ho telefonistka zavolá do vozu č.3, z vozu č. 3 do vozu č. 4 a na závěr mě z vozu č.4 prozvoní, abych věděla, že zprávu dostali všichni. Tato myšlenka se však v praxi ukázala jako neproveditelná.

 

Po převzetí tanků na letišti jsme vyrazili do Torremolinos hledat náš hotel. Byly to nervy, ale všechna 4 vozidla nakonec cíl našla a parkovací místo též.  Na recepci jsme vyzvedli kartičky od pokojů a já jsem jim podepsala papír, že za mě mohou vyzvednout dopis, který mi přijde. Ve skutečnosti už tam měl na mě čekat, ale kurýr narazil na byrokrata, který ho bez podepsaného papíru odmítl převzít. Všichni si šli vybalit věci a sraz jsme si dali později.

 

Musela jsem aktivovat svůj telefon, abych to pak mohla ostatním vysvětlit. V návodu psali, že mám zavolat na jakékoli španělské číslo, ale takhle jednoduše to nešlo. Musela jsem zavolat operátorovi, nadiktovat po písmenkách své jméno, číslo pasu, platnost a ještě jakýsi dlouhý kód, o kterém jsem ani nevěděla, že ho tam mám. Slušně jsem se při této proceduře zapotila.

 

Na srazu jsem vysvětlila, jak se aktivují telefony, vybrala peníze na vstupy a na benzín a rozdala je řidičům. Igor mezitím vysvětloval plány na další den.

 

Pak jsme šli do hospůdky. Sešlo se nás tam dost, ale byli jsme trochu zklamaní, když jsme zjistili, že majitelem restaurace je Angličan.

 

Pondělí 14.3. Ronda, Gibraltar, arabské lázně

 

Pokoje jsme měli ve třetím patře. Babička s Ondrou bydleli naproti nás. Na pokoji byl vařič, mikrovlnka i rychlovarná konvice. Nedá se říct, že by všechno stoprocentně fungovalo, ale na přípravu snídaně nám to bohatě stačilo. Snídali jsme v Ondrově pokoji, protože byl větší.

 

Když jsme výlet plánovali, věděli jsme, že budeme muset překonávat velké vzdálenosti a mysleli jsme, že budeme muset vstávat ještě v noci a vyjíždět kolem šesté hodiny ráno. To se naštěstí nepotvrdilo, stačilo odjet v 7.30. Igor vydal pokyny řidičům. Tento první den to bylo ještě poněkud zmatené, ale každým dalším dnem byly pokyny přesnější a řidiči disciplinovanější.

 

Pršelo. U nás doma včera svítilo sluníčko, ale tady v slunné Andalusii pršelo. Přiletěli jsme z tepla do zimy. Jsme idioti.

 

Zavolala jsem sekretářce do Madridu a zkusila spojení do dalších vozů. Vše fungovalo, jak mělo.

 

V každém autě je navigace. Ta naše se jmenuje Karel, ve Španělsku Carlos. Cestou se mnohokrát ukázalo, že co Carlos, to osobnost s vlastními názory, za kterými si stojí. Ne vždy se všichni čtyři Carlosové shodli na stejné trase, ba naopak, většinou se mezi sebou dost hádali. Náš Carlos nám navíc občas prováděl to, že nahlásil odbočku až v okamžiku, kdy jsme ji míjeli, takže jsme do ní už nestihli odbočit. Jedna z kulišáren, kterou Carlos vymyslel speciálně pro Španělsko, byla, že za jízdy odmítal načíst naši polohu. Při naší první výpravě nás to poněkud zaskočilo. Vyrazili jsme do Rondy, ale Carlos se tvářil, že neví, kde je. Museli jsme hned za hotelem na deset minut zastavit, aby se načetl. Tím jsme hned zkraje ztratili ostatní cestovatele, kromě Kaplových, kteří disciplinovaně zastavili za námi. Pak už jsme to řešili tak, že jsme ho spustili ještě na hotelu, když Igor dával pokyny řidičům.

 

Dorazili jsme do podzemního parkoviště v Rondě. A co teď? Jak najdeme ostatní? Určitě tu už dávno jsou… Toto dilema se vyřešilo do pěti minut. Nejdřív přijel vůz č. 3 a vzápětí vůz č. 2. Vůz číslo 4 však nebyl. Vyšla jsem ven z parkoviště, abych měla signál a zavolala Janě. Jejich Carlos to zjevně vzal „zkratkou“. Ještě nebyli v Rondě. Dali jsme si nimi sraz na Puente Nuevo.

 

Roztáhli jsme deštníky a šli k býčí aréně. Je jednou z nejstarších ve Španělsku. Nebyl bohužel čas se podívat dovnitř, kde se nachází muzeum. U Puente Nuevo jsme se sešli i s těmi z vozu č.4, ale jen na chvíli. Nedokázali držet skupiny, takže Dana udělala přednášku o Rondě a její historii bez nich. To byla jen jejich škoda, ale protože tím pádem neslyšeli ani organizační pokyny, přidělávali tím starosti také nám.

 

Historie Rondy je tak stará, že začíná v období neolitu. V Rondě zanechaly stopy všechny kultury, které kdy byly v Andalusii.

 

Puente Nuevo se vypíná nad řekou Tajo. Je to ta stejná řeka, která protéká například Toledem a Lisabonem.  Úchvatnější než pohled na most, je už jen pohled z mostu dolů, jak se dravá řeka zařezávala do skal v pravém úhlu, až vytvořila hluboký kaňon, který však příroda nemohla nechat jen tak a pokryla ho bujnou vegetací. Z kalné zpěněné řeky stoupá pára a drží se nad hladinou.

 

Ukazuje se, že městem jako skupina neprojdeme, neboť osobní tempo jejích členů je velmi individuální. Kdo chce, tak se nás drží, kdo nechce, má s námi sraz později na Puente Nuevo. Město jsme vlastně jen tak proběhli s deštníky nad hlavami. Rádi bychom si prohlédli některý z paláců a klášterů i zevnitř, ale bohužel, nebylo na to dost času. Alespoň do kostela Svaté Marie jsme se podívali. Byla to původně arabská mešita, ale z té se dochoval jen jeden oblouk. Uvnitř byli samozřejmě oblečení svatí, kteří jsou pro Španělsko tak typičtí a samozřejmě pozlacený oltář.

 

Na Puente Nuevo se opět čekalo na posádku vozu č.4 – stavili se totiž v restauraci. Vrátili jsme se na parkoviště (každý na svoje, č.4 parkovalo jinde než ostatní) a vyjeli jsme směrem na Gibraltar. Jeli jsme malebnou krajinou, jejíž krásu jsme si ale nemohli pořádně vychutnat, protože teď už nepršelo, ale lilo. Byla to průtrž mračen. Stěrače takové množství vody nestíhaly brát. Bylo to, jakoby na nás někdo nepřetržitě vyléval vodu z kýblů.

 

 Na parkovišti tentokrát nadzemním jsme se setkali všichni kromě vozu č.4. Ondra nám přečetl svoje povídání a pěšky jsme pokračovali přes pasovou kontrolu na území Velké Británie.  Byla to Velká Británie se vším, co k ní patří – s červenými telefonními budkami, poschoďovými autobusy, jenom jaksi nepatřičně umístěná v tropech. Dneska to tedy zas tak tropicky nevypadalo až na ty palmy, pomerančovníky a kaktusy. Všude bylo mokro, deštníky jsme měli s sebou, to se v Británii tak nějak patří. Radovali jsme se, že už neprší. Občas dokonce i vysvitlo sluníčko.

 

Přišli jsme k lanovce, protože jsme samozřejmě chtěli vyjet nahoru na skálu a přátelit se s opicemi. Lanovka dnes nebyla v provozu kvůli špatnému počasí. Tak to bylo velké zklamání pro všechny. Hlavně pro Ondru. Na opice se těšil ze všeho nejvíc. Pod stanicí lanovky samozřejmě stáli taxikáři a nabízeli, že nás vezmou nahoru za 25 euro na osobu. Lanovka měla stát 13, ale nejezdila. Naznali jsme, že tolik jim tedy rozhodně nedáme a šli jsme se podívat raději do botanické zahrady. Z naší skupiny s nimi nejel nikdo. Taxikáři jen hleděli, jak odcházíme. “Nobody??“ ptala se jedna z nich nevěřícně. “Nobody.“ potvrdila jsem. Tentokrát jim to nevyšlo. Nám také ne. Opice jsme neviděli.

 

Botanická zahrada byla krásná a Jana, která šla nahoru, dokonce zahlédla i nějakou tu opičku. My jsme si šli sednout s babičkou, s Danou a Terezkou do kavárny. Děti si daly horkou čokoládu a my kávu. Bylo to všechno sice studené, zato však nedobré. S Kaplovými jsme se domluvili, že oni už do Marbelly nepojedou. My ostatní jsme se vrátili do vozidel a pokračovali v krasojízdě.

 

Začalo znovu pršet. V Marbelle lilo. V plánu jsme měli zaparkovat před obchodním domem. Přijeli jsme na patřičnou adresu, ale po obchodňáku ani stopy. „To není možný! Vždyť já jsem ho viděl na internetu! Virtuálně jsem se kolem něho procházel!“ zoufal si Igor. Vůz č.4 našel místo k parkování na ulici, my jsme kroužili dál. I Kozumplíkovi s vozem č.3 zaparkovali. S námi to bude komplikovanější. Najít třetí parkovací místo vypadá jako nadlidský problém. Na moment zastavujeme u Kozumplíků a dáváme jim adresu arabských lázní, kam večer pojedeme. Chceme ještě to samé sdělit Boltnarovým, ale vůz č.4 už nacházíme prázdný. Dál kroužíme, déšť zesílil tak, že se nehodí vystoupit z auta. Na chvíli přece jen zastavujeme, ale parkovací místo je malé, půlka auta nám trčí do silnice. Tak tohle je právě nevýhoda tanku.

 

Najedli jsme se a rozhodli, že budeme pokračovat v cestě. Jenom je třeba dát zprávu do vozu  č.4. Zkouším jim zavolat. Nic. Hlásí mi to, že mám vyčerpaný kredit. Ale to přece není možné! Mělo tam být 12 euro! To jsem přece nemohla provolat! Co je to za tarif? A hlavně, co teď budu dělat?

 

Situaci zachránila sekretářka Hana Slavíčková. Zavolala mi, aby se zeptala, jak to jde a jestli něco nepotřebuju. Potřebovala jsem a nutně. Hana zařídila, že vůz č.4 dostal adresu, kam má jet. Další den mi dobili kredit a všem ostatním taky.

 

Jeli jsme dlouho. Cesta byla delší a komplikovanější než jsme čekali. Lázně byly zamluvené na osm hodin. Babička vzadu jak kolovrátek poněkud únavně opakovala, že ona s námi do lázní nepůjde, že musí přestoupit do jiného auta. Ještě doma na Moravě totiž naznala, že je „nevhodné, aby se ve svém věku někde ukazovala v plavkách.“  Bylo půl osmé, když už jsme byli na ulici, která byla udaná na jejich adrese:  Avenida Antonio Machado Sn. To sn znamená sin numero – bez čísla. Avenida Antonio Machado sama o sobě byla dlouhá několik kilometrů. Projeli jsme ji celou a žádná budova nám lázně nepřipomínala. Nejjednodušší bude se zeptat. Učinili jsme. Pán nám ukázal ono místo na mapě. Ve skutečnosti to nebylo na Antonio Machado, ale na Avenida del Mar, krátké uličce, která z Antonia odbočovala. Přijeli jsme tam a lázně jsme neviděli. Babička nám už asi po sedmé sdělovala, že ona musí přestoupit.  Jeli jsme další kolečko. To už byl za námi i vůz č. 3. (Tam babi přestoupí.) Byli jsme totálně ztraceni. Igor zastavil a šel se zeptat taxikáře. Ten by to měl vědět. „Proč si Igor vymyslel tak blbé lázně?“brblala vzadu babička a zcela logicky si k tomu zvolila okamžik, kdy byl Igor mimo vozidlo. Jinak by asi za svou nejapnou poznámku nesla zodpovědnost. Taxikář ho poslal na místo, kde jsme už byli. Udělali jsme dopravní přestupek a kousek jeli v protisměru. Kozumplíci za námi. A ještě jedno kolečko a ještě jedno. Kolem nás projeli policajti. Ještě, že neviděli ten přestupek. A ještě jedno kolečko, ještě pomalejší. Na chvíli jsme zastavili, že se domluvíme s Kozumplíky. Kdyby mi fungoval telefon, mohla jsem tam zavolat a bylo by to vyřešeno. Nakonec jsme do lázní dojeli s policejní eskortou. Vlastně jsme předtím kolem nich jeli už několikrát, jenom jsme nepoznali, že jsou to ony. Babička si k všeobecné úlevě přesedla ke Kozumplíkům a my a Šalšovi jsme šli do lázní. K mé obrovské radosti nás při našem kroužení našel i vůz č.4 a tak se do lázní dostali všichni, kdo se tam dostat měli.

 

V lázních bylo úchvatně. Paní majitelka se vůbec nezlobila, že jdeme pozdě a dokonce nás tam nechala o to déle. Protože byl všední den, byli jsme jedinými hosty. Obdrželi jsme ručník a papuče, převlekli se a vstoupili do lázní. Mezi sloupy, oblouky a stropy s krajkovou fasádou jsme střídali bazény tří teplot – studený, teplý a horký. Mezitím jsme si šli na chvíli sednout do parní sauny nebo si dát jeden ze tří druhů voňavých čajů do vedlejší místnosti. Všude bylo uklidňující šero a architektura, která připomínala Alhambru, vytvářela neopakovatelnou atmosféru. Konečně jsme se uvolnili a tíha zodpovědnosti z nás na chvíli spadla. My dva jsme zašli i na masáž. Byla to trochu jiná masáž, než je zvykem u nás, protože mi paní masírovala i hlavu. Když bylo po všem, zeptala se mě: „¿Cómo estás?“ Na tváři měla nepopsatelný blažený úsměv, na který se nedalo odpovědět jinak než též úsměvem: „Muy bien, gracias.“ A byla to čistá pravda. Když ostatní viděli, že jsme si s Igorem dopřáli masáž, řekli si, že to není marné a mnozí se nechali namasírovat taky, dokonce i Pavlínka a Terezka.

 

Na hotel jsme dojeli ani ne za pět minut příjemně zrelaxovaní a výborně se nám usínalo. Jediným zklamáním večera tedy bylo, že nikdo neviděl babičku v plavkách. Vždyť přece kvůli tomu tam všichni šli!

 

Úterý 15.3. Sevilla

 

Vyrazili jsme v 7.30 a čekala nás cesta dlouhá dvě a půl hodiny. Po již obvyklém nerváku s parkováním jsme se začali ubírat k pamětihodnostem Sevilly s tím, že posádka vozu č.4 se snad dostaví  včas ke katedrále. To bylo dost důležité, protože na 11.30 jsme měli rezervovanou prohlídku zdarma. První dominanta, kterou nešlo přehlédnout, byla Torre de Oro a býčí aréna, do které bychom se rádi podívali, ale bez rezervace nás nepustili. Tak jsme pokračovali k té katedrále.

 

 Před dvaceti lety jsme v ní strávili půlden a udělala na nás ohromný dojem. Dodnes si vzpomínám, jak jsme chodili z chrámu do nádvoří a pak zas do jiné části chrámu a nahoru do věže a jak jsme se zastavovali v každém okně a sledovali, jak střecha vypadá z každé výšky jinak. Byla to tehdy nejen největší katedrála, jakou jsme kdy viděli, ale největší barák vůbec. S nadšením jsme tehdy uvítali stín, který nám poskytla, protože jsme tam byli za horkého dne a taky to, že nám v prodejně lístků dovolili nechat naše těžké batohy, s kterými jsme se jinak museli všude tahat. Takže jsme teď byli zvědaví, jestli na nás katedrála opět zapůsobí tak bombasticky.

 

Včas se nám podařilo shromáždit se a vyzvednout lístky. Správně bychom se měli pohybovat všichni společně, protože jsme skupina a máme společný lístek. Obdivujeme hlavní oltář a Kozumplíkovi, kteří mají výklad, vysvětlují, že obsahuje 2,4 tuny zlata z Mexika a Peru a že se jedná o vlámské umění. Pak je tu taky obrovská stříbrná monstrance. Další důležitou věcí je hrob Kryštofa Kolumba. Není však jisté, jestli je to opravdu on nebo jeho syn Diego. A samozřejmě musíme taky vystoupat do věže. Nazývá se La Giralda a původně to byl minaret. Nahoru nevedou schody, ale rampa, po které dřív muezzin jezdil na koni. U každého okna se zastavuji, abych si ověřila, že pohledy na střechu jsou pořád stejně úchvatné, jako byly před dvaceti lety. A výhled na město taky stojí za to. Na závěr samozřejmě musíme posedět na pomerančovém nádvoří. Na zemi se válí popadané pomeranče a my pobaveně pozorujeme, jak je někteří lidé prostě musí ochutnat, i když jim jiní dobře radí, aby tak nečinili. My už jsme si tuto zkušenost odbyli před dvaceti lety, takže víme, že jsou tak hnusně hořké, že pachuť po nich zůstane v ústech ještě dlouho. No samozřejmě následuje škleb a zahození plodu. Přesto však zřízenci setřásají pomeranče ze stromů, sbírají je do pytlů a odnášejí. Nejdřív jsme si mysleli, že je to na marmeládu, která se údajně vyrábí právě z těchto pomerančů, jak nám loni vysvětlila madame Duval v Anglii. Ale není tomu tak. Tyto pomeranče se vyhodí. Setřásají se, protože brzy bude slavnost pomerančového květu a pomerančovníky nejvíc kvetou, když nemají plody.

 

Na závěr musím konstatovat, že tak jak napoprvé už na nás teď katedrála nezapůsobila. Za těch dvacet let se nějak divně zmenšila. Pořád je krásná a obrovská, ale je až třetí největší na světě po sv. Petrovi v Římě a Pavlovi v Londýně, přičemž obě jmenované jsme nedávno navštívili. Ale to je jenom náš pocit. Jiní členové výpravy se cítili tak ohromeni, jak tehdy zamlada my.

 

Pak byl rozchod a každý mohl jít, kam chtěl. Někdo stihl navštívit tu býčí arénu. My jsme si dali kafíčko a nějakou sladkost a pak prošli továrnou na tabák, kde podle Bizetovy opery měla pracovat Carmen, na Plaza de España. Je to obrovské náměstí, pěší zóna s kanálem a lodičkami, podloubími, mozaikami a balustrádami. Je to ideální místo, kde se dá koupit vějíř. Toto náměstí nechal postavit Franco, ale i přes zjevnou snahu předvádět se, nedá se mu upřít jistý půvab. Chodila s námi Dana, která se v mládí kamarádila s naší babičkou a teď byly obě rády, že se zas setkávají.

 

I když by se tu dalo strávit celé odpoledne, nemůžeme se zdržovat věčně. Další společný vstup máme do královského paláce. Scházíme se u katedrály, tam každý trefí. Igor nás vede přes romantickou čtvrt Barrio de Santa Cruz půvabnou sítí uliček a náměstíček. Ve 13.století to byla židovská čtvrt, pak ale křesťané Židy vyhnali.

 

Protože do El Real Alcazar máme opět jako vzdělávací skupina vstup zdarma, nemůžeme jít hlavním vchodem, ale vedlejším vchodem ze zahrady. Došli jsme až k místu, kde by podle instrukcí měla naše brána být. Nějaká brána tam je. Je zavřená a zcela zjevně tudy už dlouho nikdo nešel. Protože čas naší rezervace právě nadešel, poklusem se vracíme zpět k hlavnímu vchodu. Uběhli jsme asi kilometr. Všech dvacet lidí. Včetně babiček. U hlavního vchodu nám opět sdělují to samé a zakreslují do plánku místo, kde máme vstoupit. Je to zhruba tam, kde jsme předtím byli. Už nás tam prý čekají a měli jsme zaklepat na bránu. Domlouvá vysílačkou, že jsme se opozdili. Obíháme ještě jedno kolečko. Další kilometr. Všichni. Včetně babiček. Nevím jak babičky, ale já už nemůžu. Jsme u jiné brány nedaleko od té předchozí. Tato vypadá ještě zavřeněji. Má před sebou mříže. Podle instrukcí klepeme a otvírá nám zaměstnankyně v uniformě s vysílačkou. Udělá nám krátkou přednášku o tom, co nesmíme v areálu dělat a pak už můžeme dál.

 

Za chvíli přestáváme litovat uběhnutých kilometrů, protože se ocitáme v pohádkovém paláci. Španělští králové si ho nechali postavit maurskými řemeslníky v mudécharském stylu na místě původního maurského paláce. V úžasu chodíme pod oblouky ve tvaru podkovy a obdivujeme jemnou štukovou výzdobu stěn a stropů arabeskami a květinovými vzory, které svou jemností připomínají krajku a jsou v kontrastu s geometrickými vzory vyskládanými z glazurovaných dlaždic azulejos. Na nádvoří Patio de las Doncellas, kde je i umělé jezírko, tak tam si už připadáme jako ve snu. Pomalu procházíme všemi těmi úžasnými místnostmi a nádvořími. Salón de Embajadores je zastřešený výjimečnou kupolí z cedrového dřeva a na balkónech jsou obrazy katolických veličenstev. Rozkošné je i Patio de las Muñecas.

 

Historie tohoto místa má však blíže k hororu než k pohádce. Palác postavil ve 14. století Pedro I Ukrutný. V krvavém středověkém Španělsku bylo třeba být hodně krutý, aby si člověk vysloužil takovou přezdívku. Pedro byl násilník a masový vrah. Zavraždil svého vlastního bratra v tomto paláci a taky arabského hodnostáře, který dorazil do jeho paláce s největším tehdy známým rubínem na světě. Později rubín prodal Eduardovi Černému Princi a dnes je součástí britských korunovačních klenotů. Protože toto místo nikdy nesloužilo k náboženským účelům, ponechali ho katoličtí králové v původním stavu a veškeré změny prováděli velmi citlivě. Vzdali tak zvláštní hold islámské kultuře, kterou se rozhodli zničit.

 

Před uzavřením paláce jsme stihli ještě trochu zabloudit v bludišti. Palác je obklopen krásnými zahradami – zahradou básníků, dam, anglickou i květinovou zahradou. Hezké byly i teď a v létě musí být nádherné. V jedné z nich – u brány, kterou jsme vstoupili – jsme měli sraz s ostatními, ale toto se nepodařilo uskutečnit, protože nás ostraha začala postupně všechny vyhánět hlavním vchodem. Zas tak moc to nevadilo, k autům jsme trefili všichni.

 

Abychom zítra neměli tak dlouhý přejezd, tak jsme tuto noc spali v Puerto de Santa María, což je nedaleko Cádizu. Každé auto jelo podle své navigace, to znamená, že každý jel úplně jinudy. Náš Carlos se projevil jako mimořádně dobrodružná povaha. Vedl nás klikatými uličkami tu doprava a tu zas doleva. Slepě jsme mu důvěřovali a pouštěli se uličkami tak úzkými, že kdybychom potkali auto v protisměru, tak nutně jeden musí zacouvat. Pak Carlos udělal něco, z čeho se mi zatajil dech a to doslova. Poručil nám vjet na chodník a hnal nás do něčeho, co byla zjevně pěší zóna. Co teď? Na chvíli jsme zaváhali, máme-li Carlose poslechnout, dokonce jsme se snad i zastavili a pak jsme uviděli v té „pěší zóně“ zaparkované auto. I osmělili se a začali opatrně kličkovat mezi chodci. Nakonec jsme skutečně dojeli na Camino de los Enamorados, kde měl být náš hotel. Poučeni zkušeností z lázní jsme už věděli, že když tam není napsané číslo, tak hotel není na této ulici, ale někde poblíž. Takže, když jsme projeli celou ulicí a hotel nikde nebyl, nezoufali jsme, ale zeptali jsme se. Pak jsme pokračovali ještě kousek dál stejným směrem a za chvíli jsme byli v cíli. Myslela jsem, že budeme poslední, ale byli tam jen Kaplovi, kteří dorazili malou chvilku před námi. Šla jsem vyřizovat formality na recepci a za chvilku se dojely i další dva vozy.

 

 I když jsme měli za sebou náročný den, měli jsme chuť si jít sednout někam do hospůdky. Sešli jsme se skoro všichni a jen tak naslepo jsme se vydali směrem, ze kterého jsme přijeli. Do jedné hospůdky jsme zapadli. Hostinský nám srazil stoly dohromady a jako pozornost podniku nám přinesl olivy. Odvážně jsme si dali to, co nám připadalo nejvíc španělské. Regína překvapila svojí odvahou, protože si dala žaludky a nějaké další vnitřnosti. Teprve později se vysvětlilo, že vlastně nevěděla, co si objednává. Ale chutnalo jí a nám všem taky. Bylo to nejlepší jídlo, které jsme tu měli.

 

Vraceli jsme se dobře najedení a veselí. Jedno staré a ošklivé auto mělo za stěračem letáček, kde nějaký bazar nabízel majiteli, že ho od něj odkoupí na náhradní díly. Sebrali jsme onen letáček a přemístili na jiné auto, které vypadalo snobsky.

 

Středa  16.3. Cádiz, Jerez, Pueblos Blancos

 

Tento nocleh byl jako jediný se snídaní, takže jsme si ráno nabrali ze švédského stolu, na co měl kdo chuť a odjeli jsme do Cádizu. Vyjet z Puerto de Santa María byla pro Carlose ještě větší výzva, než když jsme jeli tam. Tentokrát nás hnal velmi tvrdohlavě do uzavřené ulice, která se opravovala. Pořád nás nutil se otáčet a vracet právě tam. Jen díky Igorovi, který ho nakonec přelstil, tam nekroužíme dodnes.

 

Cádiz  leží na svém vlastním poloostrově a je známý svým nočním životem. Přes den to zase taková sláva není, aspoň pokud se týká památek. Je tu katedrála a pár kostelů. Římské divadlo nám dalo dost zabrat, než jsme našli místo, odkud by na fotce vypadalo aspoň trochu atraktivně. Zato Atlantik nezklamal a předvedl ukázkové vlnobití. Jdeme se od něj podívat do malebných úzkých uliček s obchůdky, kde potkáváme i skřítka a na dveřích krámku si přečteme, že je zavřeno, protože si personál musí odpočinout. Tak to už nás zase dostává do té správné andaluské nálady. Nejvíc se nechává unést Juana: „Já bych tady chtěla být zamilovaná! Chtěla bych tu mít milence!“ To ještě  netušila, že se jí to večer svým způsobem splní.

 

Pak jsme obě babičky vzali do velké kryté tržnice, kde jsme si nakoupili jahody a oříšky a obdivovali krevety, garnáty, chobotnice a různé rybí tlamy. Bylo to velmi příjemné, až na dva plané poplachy – že nám ukradli peněženku a kartu od pokoje. Peněženka se našla vzápětí v jiné části batohu než obvykle, kartu jsem našla večer v pokoji na stole, samozřejmě až poté, co jsem nahlásila ztrátu na recepci.

 

Jerez de la Frontera je dnes významný především výrobou vína jerez. V továrně Sandeman nás přivítala paní v cylindru a černém hábitu, provedla nás po sklepech a vysvětlila, jak přesně se jerez vyrábí. Pro vinaře a alkoholiky jsou k tomu zde nějaké informace. Pokud to někoho nezajímá, pak prosím laskavého čtenáře, aby tuto pasáž přeskočil.

 

 Jerez, neboli sherry je posílené víno vyráběné z bílých hroznů pěstovaných v Andalusii na území vymezeném trojúhelníkem mezi městy Jerez de la Frontera, Sanlúcar de Barrameda a El Puerto de Santa María. Toto vymezení původu (Denominación de Origen, zkratka D. O.) vzniklo už v roce 1933 a bylo tak prvním oficiálním denominación (označením původu) vína ve Španělsku. Přesný název denominace je „Jerez-Xeres- sherry“. Všechna vína označená těmito názvy tedy musí podle zákona pocházet z tohoto regionu.

 

Historie

 

Samotný název sherry vznikl tehdy, když Angličané zkomolili název Jerez, resp. maurský název města Sherish. Tradice pěstování vína v této oblasti sahá až k Féničanům, Římanům a Maurům. Navázali na ni i středověcí křesťanští panovníci poté, co v roce 1264 dobyl město Sherish Alfons X. Kastilský a přejmenoval ho na Xeres (později změněno na Jerez).

 

Již v 16. století mělo zdejší víno pověst jednoho z nejlepších v Evropě. Aby se během vývozu nezkazilo, začala se do něj přidávat brandy (tzv. posílení, fortifikace vína). Posílené víno sherry si vezli na svoje objevitelské cesty např. Kryštof Kolumbus a Ferdinand Magellan (Fernão de Magalhães). Velkou popularitu si sherry získalo zejména v Anglii, zvláště když Francis Drake v roce 1587 vyplenil přístav Cádiz a po zničení zdejší flotily odvezl domů jako kořist 2 900 sudů s vínem, které tu byly připraveny k nalodění a vývozu.

 

Proces výroby

 

Charakteristickou chuť dodává sherry kombinace zdejšího klimatu, křídové půdy, která vstřebává slunce a zároveň zadržuje vlhkost, a dále speciální postup zrání – systém zvaný solera. Oblast kolem Jerezu má předvídatelné podnebí – suchá a horká léta s teplotami sahajícími až ke čtyřicítce a 70 deštivých dnů ročně, které připadají většinou na období od října do května. V létě přináší na vinice vlhkost vítr od oceánu.

 

Pro produkci sherry se používají pouze tři odrůdy vína, z nichž 90 % tvoří odrůda Palomino používaná pro výrobu suchých vín. Z odrůdy Pedro Ximénez se vyrábějí sladká vína. Totéž platí pro třetí odrůdu – Moscatel, ale ta se používá vzácně.

 

Hrozny se sklízí začátkem září. Lehce se slisují, čímž vznikne mošt. Pro výrobu sherry se používá pouze mošt z prvního lisování. Produkt dodatečného lisování se používá jen na výrobu méně kvalitních vín, destiluje se na brandy nebo se z něj dělá vinný ocet. Mošt určený na výrobu sherry se nechá zkvasit (fermentovat) v kádích z nerezové oceli, čímž vznikne suché víno o obsahu alkoholu 11-12 %. Potud se proces výroby v podstatě neliší od výroby běžného vína.

 

Ihned po fermentaci se do vína přidává vinný destilát (většinou z oblasti La Mancha) a právě toto posílení odlišuje sherry od ostatních vín. Přidání destilátu až po skončení fermentace je také zásadním rozdílem oproti výrobě portského vína. Do portského se destilát přidává už v průběhu fermentace, čímž se kvašení zastaví a zůstane tak zachován vysoký podíl cukru.

 

Posílené víno je skladováno v 600litrových sudech ze severoamerického dubu, které mu dodávají další specifickou příchuť. U druhů fino a amontillado se na povrchu vína vytvoří kvasnicový povlak, tzv. flor, který zabraňuje přístupu vzduchu (oxidaci) a absorbuje zbytkové stopy cukru. Sladké víno oloroso se vyvíjí bez floru a je tedy přístupné oxidaci.

 

Když je víno rok staré, zahájí se proces označovaný jako systém solera. Sudy jsou naplněné zhruba z pěti šestin (nechává se místo „na dvě pěsti“) a jsou vyrovnané v minimálně třech řadách nad sebou. Sudy ve spodní řadě, kterým se říká solera (od suelo – podlaha), obsahují nejstarší víno. Z nich se asi třikrát ročně odčerpá 10 % vína, které je nahrazeno stejným množstvím vína ze sudů v řadě nad nimi. Do sudů v řadě nad nimi se naopak přidá víno odčerpané ze spodní řady sudů. Víno takto zraje v sudech tři až sedm let.

 

Druhy sherry

 

Fino – suché a světlé víno s barvou slámy, které je méně alkoholické než ostatní druhy (obsahuje 15-17 % alkoholu). Je výborné k tapas (španělským chuťovkám). Fino se vyvíjí pod kvasnicovým povrchem a je nejžádanějším druhem sherry. Nehodí se k dlouhému skladování a po otevření rychle ztrácí na kvalitě.

 

Oloroso (doslova „vonné“) – sladké, tmavé víno se silným buketem. Má jantarovou až mahagonovou barvu. Je to víno, u nějž se nevyvinula plísňová kultura (flor). Zraje delší dobu než fino a amontillado, což mu dodává tmavší barvu. Má z vín sherry nejvyšší procento alkoholu (18-20 %). Hodí se k červenému masu.

 

Amontillado – polosuché víno jantarové barvy s oříškovou příchutí. Je tmavší než fino, ale světlejší než oloroso. Zraje nejprve pod kvasnicovým povlakem (tzv. flor), poté je vystaveno vzduchu, čímž je umožněna oxidace.

 

Jerez dulce – sladké sherry. Vzniká tak, že jsou předešlé varianty suchého sherry oslazeny vínem ze sladkých hroznů odrůd Pedro Ximénez či Moscatel.

 

 

 

Na závěr byla ochutnávka všech tří druhů a paní nám půjčila hábit i s cylindrem, abychom se v něm mohli vyfotit.

 

Pak jsme ještě fofrem proběhli město, ale ke hradu a katedrále nás došlo jenom pár.

 

Odpoledne jsme se aspoň z rychlíku seznámili s tím, co je Ruta de los Pueblos Blancos. V Andalusii jsou v horách roztroušené malé bílé vesničky. Jsou velmi romantické už jen svými bílými domy. Navíc skoro každá má uvnitř na kopci starobylý hrad. A nejen, že pohled na vesnice je překrásný, když se k nim blížíme, ale i výhledy opačným směrem – z vesnice ven – stojí za to. Viděli jsme tyto tři vesnice: Arcos de la Frontera, Bosque a Grazalema. V každé jsme na chvíli zastavili a prošli se po bílých ulicích, ale všechno to bylo tak nějak ve spěchu, jenomže na bílé vesnice naopak musí mít člověk čas.

 

Na 18.00 jsme byli objednaní ve mlýně na olivový olej Molino de Vinculo  v Zahara de la Sierra, ale stihnout tento termín bylo bez šance a to ze dvou důvodů: První: způsob udávání adres v Andalusii a druhý: cesta do kopce serpentinami, jejíž délka se nedá předem odhadnout. Výsledkem bylo, že jsme na místo dorazili o hodinu později. Tam nás však trpělivě čekal Juan, olivový dědek. Slovo trpělivě je tu vysloveně na místě, už proto, že si to sám nějak popletl a myslel, že přijedeme už v 17.00. Ale netrpělivost a spěch je asi lidem v horách zcela cizí, protože nás po telefonu nabádal, ať jedeme pomalu, že cesta je nebezpečná. Cesta byla sice trochu nebezpečná, ale nádherná. Serpentinami mezi horami jsme jeli tak dlouho, dokud se pod námi neobjevila hladina jezera. Ještě nad ní jsme našli mlýn, který jsme hledali. Juan nás nejdřív pustil na toaletu a pak se hned pustil do výkladu o tom, že on vyrábí olivový olej tradičním způsobem nikoli průmyslovou výrobou. Ukázal nám lisy a vysvětlil, co všechno se s olivami děje od chvíle, kdy dozrají až po plnění lahví olejem.

 

 

Když zjistil, že skoro všichni přítomní umí aspoň trochu španělsky, snažil se mluvit tak, že mu museli rozumět i úplní začátečníci. Součástí show bylo, že během výkladu neustále skládal poklony Juaně a na konci vyslovil přání, aby se k němu Juana nastěhovala. Na to sice nepřistoupila, ale celou dobu hrála tuto hru s ním a pak si aspoň vyměnili adresy.

 

Pak přišla ochutnávka olivového oleje. Byl absolutně fantastický. Nakoupili jsme, co jsme uvezli a museli odjet. Někteří už byli značně netrpěliví. Stmívalo se, Markétě bylo špatně a naše babi se nudila a byla jí zima. „Co tam zas ten Igor dělá? Má otvírat auto a ne se kochat krajinou!“ lamentovala, právě když se olivový dědek snažil Igorovi ukázat kudy se co nejbezpečněji dostat odtud kolem jezera.  Jak je vidět, na seznamu dobrých vlastností nás Moravanů trpělivost asi nebude.

 

Cesta na hotel byla dlouhá a náročná. Vyjeli jsme se zpožděním asi deset minut oproti ostatním. V jednu chvíli se Igor s Carlosem pohádal a jel jinou cestou, než mu Carlos vybral. Přijeli jsme za úplné tmy. Vzadu nám to všechno usnulo. U hotelu jsme však s údivem zjistili, že jsme dorazili první. Ti, co byli druzí, přijeli až půl hodiny po nás.

 

Čtvrtek  17.3. Granada

 

Odjezd byl už v 7.00, protože Granada není zrovna za rohem. Zaparkovali jsme u Alhambry, i když jsme do ní měli jít až odpoledne. Hned po příjezdu jsem šla vyzvednout „potřebné věci“ k pokladně, abychom se tím pak nemuseli zdržovat. Dostala jsem seznam, čip a vysílačku a tím jsem se opět oficiálně stala responsable del grupo. S napětím jsem čekala, jestli skutečně budeme mít vstup zdarma, jak se to psalo na papíře, kterým jsem se prokazovala a … ano. Jak tohle Julio dokázal, to nám není jasné. Doklad, který jsme měli od nadace se pak různě opatřoval kolky a paní Slavíčková to odeslala. Když jí přišla záporná odpověď, tak podle vlastního tvrzení byla ráda, že nikdo neslyší ta sprostá slova, co říká. Takže když jsem pak od ní dostala potvrzení rezervace s nápisem entrada gratuita, byla jsem spíše ochotná věřit, že neumím španělsky než tomu, že by měl být vstup zdarma.

 

Do města jsme sešli dolů parkem a na vhodném místě udělali skupinové foto. Na výletě do Madridu jsme na to zapomněli a nechtěla jsem udělat stejnou chybu dvakrát.

 

Ve městě jsme navštívili katedrálu. Na příkaz Katolických králů začaly práce na katedrále r.1523 podle plánů v gotickém slohu, které vytvořil Enrique de Egas. Stavba pokračovala pod vedením renesančního mistra Diega de Siloé, který také navrhl fasádu a velkolepou kulatou kapli Capilla Mayor. Okna ze skla z 16.stol. pod její kupolí znázorňují “Umučení Ježíše” od Juana Campo. Západní průčelí navrhl barokní umělec Alonso Cano, který se ve městě narodil. Jeho hrob i mnohá díla můžeme spatřit v katedrále. Takhle asi nějak začali Kaplovi s výkladem, který měli velmi podrobný a udělaný nejlépe ze všech. Škoda, že je zhola nemožné si všechny ty informace zapamatovat.

 

A pak jsme se rozprchli do těch nádherných úzkých uliček s obchůdky. Užívali jsme si té romantiky, někdo nakupoval suvenýry, někdo se jen tak díval. Koupit se dalo vše od panenek tančících flamenco, přes brnění v životní velikosti až po stejně velkého mimozemšťana vybaveného laserovými zbraněmi. Stihli jsme vidět Corral del Carbón. Tento dvůr s ochozy, bývalé skladiště a hostinec pro kupce, je unikátním pozůstatkem maurské éry. Za křesťanů se tu konala divadelní představení, později se z něj stala burza uhlí.  Ve městě bylo tak dobře, že jsme si říkali, že když ještě budeme mít sílu, tak se tam po Alhambře vrátíme.

 

Alhambra byla domluvená na 13.30 a bylo nutné, aby tam byli všichni včas. Podařilo se a byli jsme vpuštěni. I uvnitř areálu jsme se pohybovali mezi turnikety a kontrolami a museli dodržovat jakýsi časový rozpis, který nebyl zcela jasný. A tak jsme se opět nevyhnuli běhu z obavy, že bychom třeba nebyli vpuštěni do Palacios Nazaríes.

 

Granada je místo, které nejdéle odolávalo křesťanské reconquistě. Alhambra byla předána bez boje, a tudíž se z ní zachovalo prakticky vše. Je orientálnější než všechny stavby v orientu. Svou filozofií připomíná arabskou ženu. Ta se snaží z venku vypadat nevábně, zabalit se do neforemného oblečení, jehož účelem je odpuzovat muže. A jenom ten, který jejím rodičům dost zaplatí, když má štěstí, tak při odbalení zjistí, že uvnitř se skrývá pohádkově krásná bytost. A stejně je tomu i s Alhambrou. Z venku je fádní, neokázalá a teprve ten, kdo u pokladny dost zaplatí (13 eur), může obdivovat její půvaby – krajkové stěny, sloupy a stropy, mozaiky, vnitřní nádvoří, tůně a vodotrysky, slunné i stinné zahrady. Dokážeme celé hodiny chodit z jedné místnosti do druhé, přecházet pod krajkovými sloupy mezi nádvořími, sledovat zlaté rybky v bazénech, poslouchat zurčení fontán a představovat si, jak se tu žilo sultánům a jak jejich otrokyním. Jaká škoda, že Lví nádvoří můžeme vidět jen na obrázcích, protože se už pět let rekonstruuje.

 

Škoda taky je, že zahrady Generalife nevidíme v době, kdy všechno kvete. Vzpomínám na naši návštěvu před 20 lety. Byli jsme tam v létě, které ve Španělsku dokáže být pekelně horké. Tehdy jsme je viděli v celé jejich nádheře, dokázali ocenit jejich stín a všudypřítomnou vodu. Fascinovala mě tehdy voda tekoucí zábradlím. Teď tam tekla taky, ale v té zimě, která nám byla, to nějak nebylo ono. Chyběly mně ty záplavy barevných květů a plodů. Nebylo odkud utrhnout fík. Zelená ta zahrada sice byla, ale málo. Je to jasné, musíme si sem zase zajet, ale v létě. Hodilo by se k tomu naše 25. výročí. Ubytujeme se někde v naturistickém kempu nebo hotelu a budeme jezdit na výlety. Jeden z nich bude Granada. Navštívíme cikánskou čtvrt a samozřejmě Generalife. Ale ne v takovém fofru jak teď. Všechno bude v klidu a pohodě.

 

Alhambru opouštíme až po páté hodině a ještě zvažujeme možnost návratu do města a poznání jeho nočního života. Kdyby se jen mírně přehodily posádky aut, dalo by se vyhovět všem. Ale nakonec Igor zavelí a všichni jedeme zpět na hotel. Je to rozumné. Cesta je dlouhá, vstávali jsme časně a únava se brzy projeví. Navíc večer ještě musí řešit babiččin hysterický záchvat. Ano, Igore, dneska jsi složil atestaci z psychiatrie. Na výbornou. Bude se ti v životě ještě hodit.

 

Pátek  18.3. Córdoba, Medina Azahara

 

Do Córdoby jsme přijeli dost brzy, takže parkoviště, které jsme měli vyhlídnuté, bylo ještě zavřeno. Zaparkovali jsme tedy venku, kousek od centra, což mělo tu výhodu, že při cestě do města se nám naskytl krásný výhled na římský most přes řeku Guadalquivir s věží a celé panorama. Lukešovi zatoužili podívat se do věže Torre de la Calahorra, kam je na jejich průkazky pustili zdarma a byli z toho tak nadšeni, že o tom ještě dlouho vyprávěli. My jsme zase zašli do hradu (Alcázar) a proběhli jsme kolem dalších památek. Bylo by fajn se podívat i do nich, ale jako vždycky nebylo kdy.

 

Na 13.30 jsme měli domluvený vstup do Mezquity se slevou, kterou jsme předtím dlouho dopředu s paní Slavíčkovou složitě zařizovaly. Jako skupina dospělých jsme na ni neměli nárok, ale z dobré vůle nám měla být poskytnuta za předpokladu, že napíšu panu děkanovi děkovný dopis. S dopisem a dalšími papíry jsme se vydali k pokladně a podstoupili velmi složité jednání.

 

Nejprve nám řekli, že žádnou slevu nedostaneme. Když jsem trvala na tom, že to máme domluvené a že o nás vědí, tak po několika telefonátech „na vyšší místa“ jsme ji přece jen dostali samozřejmě spolu s nezbytným poučením, že za každou lumpárnu, kterou by moji svěřenci vyvedli, jsem zodpovědná já. A tak jsem tedy s těmi nezbedníky mohla vstoupit do svatyně a na vlastní oči spatřit nekonečno v podobě palmového háje sloupů a pilířů, jehož korunou je mihrab s překrásnými mozaikami a štukovými ornamenty.

 

V osmém století se v Córdobě muslimové a křesťané modlili ve stejném kostele, protože věřili, že uctívají stejného boha. Postupně počet muslimů stoupal a v roce 785 chalífa Abd ar-Rahman odkoupil od křesťanů kostel (ačkoli jim ho klidně mohl jen zkonfiskovat) a začal budovat mešitu. Za dalších panovníků byla mešita postupně rozšiřována a to i po reconquistě, kdy v roce 1236 Ferdinand dal vysvětit mešitu na křesťanský kostel a postupně se přistavovaly další kapličky. Až v době renesance církev prosadila stavbu katedrály v srdci mešity. Lidé se stavěli na odpor, ale církev stavbu prosadila prostřednictvím rozhodnutí císaře Karla V. Ten později svého rozhodnutí litoval: „Zničili jste to, co bylo jedinečné a postavili něco, co je možné vidět na každém rohu.“ A skutečně, křesťanská katedrála zde působí jako rána pěstí. Je to akt kulturního vandalství, hrubé a nepatřičné umístění jednoho souboru náboženských hodnot do druhého.

 

Po tomto nevšedním zážitku jsme se mohli ještě chvíli toulat malebnými córdobskými uličkami, prohlédnout si bílé domky v židovské čtvrti a vstoupit do casa andaluz – prohlédnout si typické andaluské obydlí s jeho patiem a pár věcmi denní potřeby, které asi našla majitelka někde na půdě po prababičce – žehličku, valchu, kolovrátek… a s vanou plnou květů.

 

Byli jsme vděční za slunce, které nás hřálo a chvílemi jsme se odvážili i sundat bundy. Bílé stěny plné květináčů, kterými je Andalusie proslavená jsme zahlédli, ale na to, abychom je viděli v celé jejich nádheře, bychom museli přijet v létě. Teď to byly opravdu jen květináče, kvítka aby v nich člověk hledal.

 

V půl páté jsme odjeli k archeologické lokalitě Medina Azahara, kam jako občané EU máme vstup zdarma. Jsou to ruiny luxusního paláce z 10. století, který nechal postavit chalífa  Abd ar-Rahmana III. Palác měl představovat ráj na zemi a dávat na odiv chalífovu moc a bohatství. V jedné místnosti prý byla dokonce zavěšena obrovská nádoba s rtutí, kterou sluha rozhoupával a ona pak házela zářivé odlesky. Nádhera paláce však netrvala ani sto let. V 11. století vypukla v Al Andaluz občanská válka a palác byl zničen.

 

My jsme se šli nejdřív podívat na krátký, ale velmi zdařilý dokument o Medině a prohlédli si muzeum. Pár lidem se tam tak zalíbilo, že se jim z muzea ani nechtělo. Pak nás autobus zavezl k samotnému paláci. Mezi zříceninami nám Juana dávala výklad. Já mám ruiny ráda, mně se tam líbilo. Jenom mě mrzelo, že ty nejzajímavější části byly uzavřené. Při čekání na autobus zpět jsme se z legrace chvástali, kdo z nás dojde dolů pěšky. Tvářila jsem se, že mám síly jako lev, ale ve skutečnosti už jsem byla unavená jako malé koťátko.

 

Byli jsme nejen unavení, ale i hladoví a tak jsme se rozhodli cestou stavit v jedné z těch vesniček ve vnitrozemí a dát si něco andaluského, co není připravené pro turisty, ale pro normální lidi. Vhodně při cestě ležela vesnice Colmenar, tak jsme odbočili k ní. Zastavili jsme u první hospůdky, co jsme viděli, ale nelíbila se nám, kouřilo se v ní. Šli jsme hledat jinou, ale vypadalo to bledě. Požádali jsme o pomoc pána, kterého jsme potkali. Byl velice ochotný, doporučil nám restauraci Belén a ptal se nás, jak se nám líbí v Andalusii, jak dlouho tu jsme a jestli jsme tu poprvé. Vysvětlila jsem mu, že někteří z nás jsou tu poprvé, ale my s Igorem jezdíme do Andalusie každých dvacet let.

 

Restaurace naše očekávání zklamala. Velkou část jídel uvedených na jídelníčku neměli a to, co Igor dostal, ho nijak zvlášť nenadchlo a ještě mu část snědl Ondra, takže začínalo být zle. Snažila jsem se najít někoho, kdo by byl ochoten ho vystřídat za volantem, ale ti, co by přicházeli v úvahu buď neměli řidičák nebo už něco pili. Igor vypadal hodně přetaženě, ale nedalo se nic dělat, musel nás přivézt na hotel a taky nás tam v pořádku přivezl.

 

Sobota  19.3. Málaga, Frigiliana, Nerja

 

Od Málagy jsme nic mimořádného nečekali, ale bylo nám tam dobře. Nejdřív jsme se podívali na římské divadlo a pak jsme navštívili pevnost Alcazaba, kterou si v 6. století postavili muslimští panovníci. Bylo tam příjemně, žádné davy turistů. Byli jsme tam skoro sami, možná proto, že jsme přišli brzy. Druhou část dopoledne jsme strávili potulováním po uličkách z jednoho obchůdku do druhého a kupováním posledních dárků a suvenýrů. V jednom z nich jsme koupili pro mě stříbrné filigránové náušnice a přívěšek. V tu chvíli mě mrzelo, že jsem se ukvapila a koupila dárek pro sekretářku u nás. To, co měli tady, bylo velice vkusné a originální. Dále jsem tu koupila kastaněty pro dceru paní Svitálkové a ty dva obrázky tanečnic flamenca, co nám visí v obýváku, jsou taky z Malagy. Babička si koupila tanečnice panenky a ty jí tak trochu závidím.

 

Někteří zůstali v Málaze déle, ale většina z nás jela do bílé vesničky Frigiliana. Byl krásný den, obloha bez mráčku a teplota taková, že i já jsem sundala bundu a mikinu a chodila v tričku s krátkým rukávem. Na rozdíl od našeho minulého pokusu o návštěvu bílých vesnic jsme teď měli dost času na pozvolnou procházku, kochání se překrásným panoramatem Almijara Sierra a na posezení v cukrárně při kávičce a zmrzlince. Číšník působil, jakoby se sem přenesl v čase z počátku dvacátého století a napomínal Igora, když ochutnával Terezčinu zmrzlinu. Myslel si, že je její tatínek, což aspoň pro mě byl omyl docela příjemný. Kdyby snad Terezku její rodiče z nějakého důvodu nechtěli, ráda bych si ji nechala.

 

A pak už zbývala jen poslední zastávka – Nerja. My Moravané máme sklon si myslet, že když máme tu Macochu, tak že už nás žádná krápníková jeskyně nemůže ohromit, ale nebylo to poprvé, kdy jsem musela uznat, jak hloupý je to omyl. Je zde 5 km krápníkových jeskyní se spoustou sálů. V tom největším se pořádají koncerty. Ale to, co nás upoutalo nejvíc, byl obrovský sloup. Je 32 m vysoký s průměrem od 7 do 13 m a je největší na světě.

 

Po jeskyni jsme se odebrali k moři na vyhlídku známou jako Balcón de Europa. Je to vyvýšené místo nad mořem s prosklenou restaurací, která je zabudovaná do skály a vyčnívá z ní jako balkón. My jsme byli jedni z mála, kteří seběhli po schodech dolů na pláž, kde se opalovalo a koupalo pár lidí. Chvilku jsme se povalovali po kamenech a namočili si nohy ve studené mořské vodě.

 

Cestou na hotel se děti vzadu v autě dobře bavily, pochechtávali se a utahovali si z Carlose.  Večer jsme my a Šalšovi zajeli znovu do arabských lázní, abychom se trochu uvolnili a odpočinuli si. Měla by z nás už pomalu spadnout tíha zodpovědnosti, protože zájezd už byl u konce a byl to jasný úspěch. Nebylo to ale tak jednoduché, protože jsme nemohli najít peněženku s kreditní kartou a zpanikařili, že se ztratila. Po návratu jsme ji našli bezpečně odloženou v autě. V lázních jsme tentokrát nebyli sami, bylo poměrně narváno. Měli jsme relaxovat, ale pořád jsme mysleli na tu ztracenou peněženku a Igor promýšlel, jak zítra zorganizujeme odlet a pak jsem řekla: „Dost!“. Oba jsme si dali masáž, čaj a parní saunu a začínalo nám být líto, že už to všechno končí.

 

Neděle  20.3. Odlet

 

Odlet byl až v 12.35, takže nebyl žádný důvod ke spěchu ani k časnému vstávání. Auta jsme vrátili až nečekaně rychle. Protože bylo čím dál tím těžší udržet skupinu pohromadě a někteří už byli opět nenávratně ztraceni, rozhodla jsem se pronést závěrečnou řeč. Poděkovala jsem všem za účast, pochválila jsem je, že se dokázali domluvit, poradit si v nečekaných situacích i vzájemně spolupracovat. A tím byl prohlášen školní výlet za ukončený.